Stěny chodeb jsou tu 200 metrů pod zemí pokryty přírodními obrazci vířících tvarů a zářivých barev.
Tento podzemní důl poblíž průmyslové části Jekatěrinburgu je z velké části opuštěný, ale z malé ještě aktivně využíván. Těží se zde minerál zvaný karnalit a právě jeho vrstvy tvoří charakteristicky pestrobarevné a hypnoticky tvarované obrazce.
Ke vstupu si musíte složitě opatřovat zvláštní povolení, tedy bumážku. To ovšem neodradilo třicetiletého fotografa Michaila Mišajnika, aby se dolů do dolu vypravil s kamarády na vlastní pěst.
A ne jen jednou, ale hned několikrát. Celkem tu strávili průzkumem a fotografováním dvacet hodin a třikrát přímo v dole přespali.
Přečkávat noc přes dvě stě metrů podzemí není samo o sobě zrovna uklidňující, k tomu si Michail i jeho kamarádi dobře uvědomovali nebezpečí nepředvídatelného úniku plynu nebo sesuvů a závalů.
Důlní dílo je rozsáhlé, celý labyrint měří kilometry na délku i šířku a jedna chodba může být přes šest kilometrů dlouhá. Michail nedokáže slovy kompletně vystihnout, jak se člověk tam dole cítí – hlavně ztratíte pojem o čase a kvůli suchému, slanému vzduchu máte neustále žízeň.
„Vzduchem prší malá zrnka soli a kdybychom si nesvítili baterkami, byla by tu černočerná tma. Není nic nesnadného se tu ztratit, je tu spousta různých odboček a chodeb... ale nesmíme zabloudit, proto si pozorně značíme cestu.“
„Snažíme se dodržovat co největší bezpečnost, i přesto je tu možnost úniku metanu, sirovodíku, oxidu uhličitého stejně jako náhlých sesuvů. Jenže ten prvek nebezpečí je koneckonců součást celé výpravy do míst, o kterých hodně lidí slyšelo, ale nikdo z nich je neviděl na vlastní oči! “
Tyhle usazeniny se tvořily v Permu na konci prvohor před více než 280 miliony let, kdy se na tomto místě rozlévalo mělké moře. To postupně vyschlo a zanechalo po sobě nánosy solí, které pak byly v důsledku následných seismických změn překryty dalšími geologickými vrstvami – zůstaly neobjevené pohřbeny hluboko pod povrchem země, než se do nich na počátku druhého tisíciletí př. n. l. prokopali první lidé. A trvalo další čtyři tisíce let, než odsud někdo přinesl velmi kvalitní snímky (včetně těchto).
Karnalit je chemicky KMgCl3·6xH2O, tedy hexahydrát chloridu draselno-hořečnatého.
Jako zdroj draslíku a hořčíku se používá na výrobu hnojiv. Obsahuje i příměsy dalších prvků a podle toho také může jeho výsledná barva přecházet od téměř bílé přes žlutou a červenou až do modré či zelené.
Karnalit se jmenuje po pruském důlním inženýrovi Rudolfovi von Carnallovi (1804 – 1874), který jej jako první podrobně popsal. Pocházel z dnešního polského Kłodzka, tehdejšího Glatzu, a je mimo jiné autorem první geologické mapy Slezka a slezskočeského pomezí.
A víte, jaké jsou příčiny důlních neštěstí? Dozvíte se ZDE.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
