Když se v roce 1973 Jan-Erik Olsson a Clark Oderth Olofsson společně pokoušeli vykrást banku ve švédském Stockholmu, pravděpodobně netušili, že se stávají součástí něčeho, co dosud nebylo pojmenováno. Stockholmský syndrom je pojem, který se často objevuje ve filmech a seriálech, ale co vlastně stálo za jeho vznikem?
Jev jménem stockholmský syndrom
Princip stockholmského syndromu je většinou podobný. Jedná se o situaci, kdy si unesená nebo zadržovaná osoba vybuduje emocionální a často až překvapivě pozitivní vztah s únoscem. Pojem však vychází z případu přepadení banky ve švédském hlavním městě, které se událo 23. srpna 1973. Tehdy se Jan-Erik Olsson rozhodl v dopoledních hodinách vykrást pobočku Kreditbanky na náměstí Norrmalmstrorg. 32letý Jan-Erik tehdy vtrhnul do prostor banky s pokřikem: „Hra teprve začíná“ a následně vystřelil do vzduchu samopalem. Poté zajal hned čtyři zaměstnance banky. Konkrétně šlo o Birgittu Lundabladovou, Elisabeth Oldgrenovou, Kristin Enmarkovou a Svena Safstroma.
Požadavky lupiče byly tři miliony švédských korun, auto, neprůstřelné vesty, zbraně s municí a hlavně propuštění a převezení jeho kumpána Clarka Olofssona. Následovalo vyjednávání, které trvalo neuvěřitelných sto třičet hodin. Toto celé zní tak trochu jako děj z netflixovského seriálu Papírový dům, ale vše se opravdu stalo před půl stoletím. Zpátky k příběhu. Hned první den vyjednávání byl na místo přivezen jeho přítel Clark Olofsson v autě Ford Mustang a neuvěřitelně dlouhého vyjednávání s únoscem se tehdy zúčastnil a vlastně ho i vedl tehdejší švédský premiér Olof Palme, a to v přímém přenosu. Zajímavé na únosu bylo, že se tehdy 23letá Kristin Enmarková bála být vysvobozena. Měla totiž strach z toho, že jakmile nebude mít Jan-Erik Olsson žádné rukojmí, tak ho policie zastřelí. Situace byla tehdy tak bizarní, že Kristin v rámci telefonátu prosila švédského premiéra o to, aby mohli opustit budovu banky únosci společně se zaměstnanci.
„Sedíte si tam a s našimi životy hrajete kostky. Naprosto oběma lidem důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nikdo nám tu nijak neubližuje. Naopak jsou velmi milí. Pane Palme, to, čeho se bojím, je, že policie zaútočí a zemřeme tu všichni,“ sdělila Enmarková švédskému premiérovi. Enmarková se během zajetí dokonce do jednoho z únosců platonicky zamilovala, a dokonce se s ním a jeho rodinou setkala. Velmi podivné byly například i výpovědi rukojmích po osvobození. Někteří z nich se dokonce domnívali, že za své životy vděčí únoscům. Unesená Elisabeth Oldgrenová trpící klaustrofobií médiím sdělila, že únosci jí s provazem omotaným kolem krku povolili kvůli úzkostným stavům opustit sklep banky, ve kterém byla držena 6 dnů. Tvrdila, že to podle ní bylo velmi milé gesto.
Zvláštní na tom celém je, že hlavní únosce Olofsson nebyl žádný svatoušek. Jednalo se o známého recidivistu, který za svůj život spáchal několik loupeží a násilných činů. První z nich dokonce ve věku pouhých šestnácti let. Během samotného únosu navíc několikrát vystřelil na policii, přičemž jednoho z policistů zranil.
Po dlouhém vyjednávání se nakonec pořádkové síly rozhodly, že banku zamoří plynem, což nakonec vyšlo. Nikomu se nic nestalo a Olsson si šel sednout na deset let do vězení. Jeho komplic Olofsson si odseděl šest a půl roku. Když švédského únosce na počátku 80. let propustili z vězení, rozhodl se odstěhovat do Thajska. Dlouhé vězení ho prý od trestné činnosti vyléčilo a v Thajsku provozoval se svou ženou supermarket. Po letech se vrátil zpátky domů do rodného Helsingborgu, kde provozoval autoservis. V roce 2009 dokonce vydal autobiografii. Bývalý únosce se narodil v roce 1941 a stále žije. Užívá si poklidného důchodu ve Švédsku.
Zdroj:
Podobné články
Dominik LandsmanDoporučujeme
