Virginia Woolf trpěla od dětství, zažila tyranii i zneužívání. Svá traumata přetavila v literární zlato – G.cz
Vyhledávání

Virginia Woolf trpěla od dětství, zažila tyranii i zneužívání. Svá traumata přetavila v literární zlato

+ DALŠÍCH 5 FOTEK + DALŠÍCH 6 FOTEK

Snad každý velký umělec v dějinách lidstva trpěl závažnými traumaty, která jej pak ovšem inspirovala při tvorbě a právě ona ji dělala tak zásadní a vyčnívající nad ostatní. Mezi slavnými ženskými spisovatelkami o tom své ví Virginia Woolf, která vše hrozné, čím si procházela v mládí, mlčenlivě snášela, avšak pečlivě zapisovala do deníků. Díky tomu rozvinula svůj talent a schopnosti a stala se jedním z největších literárních autorů své doby. Zápisky o jejím životě jsou dnes stejně cenné, jako její romány.

Kateřina Horáková
Kateřina Horáková 27.8.2020, 14:28

Adeline...

Nebudeme si nic nalhávat. V naší tvrdě patriarchální společnosti dokonce i mezi velkými umělci vždy vládli spíše muži. A v literatuře, pokud tedy nechtěly psát o péči o domácnost, to měly dámy dvojnásobně těžké. Přesto v uplynulých stoletích najdeme několik dam, které to dokázaly a které inspirovaly a dodnes inspirují kolegyně k tomu, aby nepsaly jen do šuplíku a nebály se jít s tvůrčí kůži na trh. Jedním takovým jménem je Virginia Woolf, britská spisovatelka, která na papír dostala nejen svůj život, ale tak nějak celé svoje nitro. Zároveň dokázala do svých románů vtisknout ideje feminismu a nabídnout tak čtenářům čistě ženské vnímání světa jako alternativu k tomu standardnímu, mužskému.

Spisovatelka se narodila jako Adeline Virginia Stephen roku 1882 v Londýně do rodiny Leslieho Stephena a Julia Stephen. Leslie byl vdovec, jehož první manželka zemřela při porodu postižené dcery, jež posléze musel Stephen umístit do ústavu. S Julií se ale seznámil, když měl dívku ještě ve vlastní péči - i ona totiž byla vdovou a měla malé děti. Jejich společná známá je vychytrale sestěhovala do sousedních bytů. Mezi Lesliem a Julií vzniklo pevné přátelské pouto, ačkoliv se oba shodli, že svatbu nechtějí. Nakonec ale Leslie Julii přeci jen o ruku požádal a i když ho nejprve odmítla, rok na to byla svatba. Narodila se jim dcera Vanessa a oba se shodli, že to je už dětí až až. Používali tehdy ne zrovna běžnou, přesto již dostupnou antikoncepci, protože ale kondomy ze střívek a výplachy vodou po styku nebyly zrovna nejvyspělejší metodou zabránění početí, nakonec Julia manželovi porodila ještě další tři děti. Mezi nimi i Adeline. Za kmotra jí vybrali amerického básníka Jamese Russella Lowella, čím tak trochu předurčili její osud.

Adeline se ale narodila trochu jiná. Od malička ji sužovaly hodně temné myšlenky, propadala smutkům a trudomyslnosti. Později se k tomu přidalo sexuální obtěžování jejím bratrem Geraldem, na něž plynule navázal nevlastní bratr George. Ten sestru přímo zneužíval a psychicky ji týral. Když jí bylo 13, matka klanu zemřela a z otce, který zůstal na výchovu armády dětí sám, se stal přísný tyran, který k potomstvu neměl skoro žádný vztah a trávil s nimi málo volného času. Posléze zemřel i on, na rakovinu. A dva roky po něm skončil předčasně život i Adelinina oblíbeného bratra Tobyho. Na dívku, která z dnešního pohledu bezpochyby trpěla nějakou vrozenou psychickou poruchou, už to bylo příliš a tehdy se poprvé pokusila o sebevraždu.

V té době samozřejmě neexistovalo, že by se mladá Adeline s tím, co jí dělali bratři, někomu svěřila, nebo že by se snad dočkala nějaké opravdové pomoci. Naučila se držet všechno v sobě a mlčenlivě snášela příkoří. Někam to ale ventilovat musela, a tak si pečlivě vedla deníky. Posléze začala psát i krátké povídky, což byla paradoxně věc, ve které ji její odtažitý otec velmi podporoval. Díky tomuhle všemu Adeline rozvinula svůj nepopiratelný literární talent a "vypsala se". Když pak otec zemřel, odstěhovala se se sestrou Vanessou do Bloomsbury. Vanessa si totiž vzala za manžela historika umění Clivea Bella a ten v jejich domě pořádal pravidelné sedánky pro skupinu intelektuálů, které se pro Adeline staly zásadními.

A Virginia

Tato skupina přátel se společnými zájmy totiž vešla ve známost jako Bloomsbury Club a celé dílo Virginie, která si právě tou dobou už nechávala říkat výhradně svým druhým jménem, lze v mnoha ohledech chápat jako její osobní dialog s přáteli z klubu a s názory, které skupina reprezentovala. Součástí Bloomsbury Clubu byli například spisovatelé Lytton Strachey a Vita Sackville-West, malíř Duncan Grant nebo ekonom John Maynard Keynes. A patřil sem i jistý Leonard Woolf, politický teoretik a spisovatel. Virginia vzhledem ke svým zkušenostem odmítala vztahy s muži, rozhodně ty intimní, ale i tak nějak celkově. Pevná přátelství navazovala se ženami, to byla její přirozenost, která se později stala i stěžejní linkou řady jejích knih. Leonard si ke křehké a ztrápené, leč brilantní autorce dokázal najít cestu a roku 1912 se vzali. Potom koupili ruční tiskařský stroj, který jim umožnil vydávat díla jak Virginie, tak jeji společných přátel, například básně T. S. Eliota.

První román Virginie Woolf vydala v roce 1915 a tehdy si také začala vést "spisovatelský deník", který v dnešní době patří k nejcennějším dílům tohoto typu, a který psala až do smrti - doslova, poslední zápis vznikl jen čtyři dny před jejím skonem. Knižně její zápisky vyšly v roce 1953 a formálně i obsahově jsou stejně cenné, jako její romány a eseje.

Ačkoliv se Woolf dokázala prosadit v téměř ryze mužském světě literárních autorů a už za života byla brána vážně jak její tvorba, tak myšlenky, které do ní otiskla, vnitřního trápení se zbavit nedokázala. S postupujícími lety propadala depresím víc a víc. Zároveň své chování a výkyvy nálad sama zkoumala, a to na základě samostudia Freudovy psychoanalýzy. Jinými slvoy se znovu a znovu nimrala v tom, co zažila v dětství, a co ji v životě potkalo. Několikrát byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, ale ani pomoc odborníků, ani trpělivý manžel nepomohli. Definitivní ranou pro ni byla druhá světová válka a bitva o Británii. Leonard Woolf byl Žid, a tak se oba manželé podíleli na protifašistickém odboji, Virginia se ale zasekla na myšlence, co se s ní a jejím mužem stane, když Velká Británie skončí na straně poražených. Rozvinula se u ní možná největší duševní krize a skončila tím nejhorším způsobem - 24. března 1941, když byli s manželem ve svém venkovském domě v Rodmellu, si vyšla na procházku k řece Ouse, ze které se už nevrátila.

Podobné články

Doporučujeme

Další články