Ačkoliv každý den by měl být dnem boje proti fašismu a antisemitismu, ten oficiální mezinárodní připadá na 9. listopadu, kdy si připomínáme výročí Křišťálové noci. Kromě statečných uniformovaných vojáků na bitevních polích bojovala proti zlovůli Třetí říše i řada partyzánských skupin nejen v Protektorátu, ale v různých koutech Evropy.
Odbojáři všech zemí...
Zůstaňte věrni! Během 2. světové války se odbojářské oddíly utvořily prakticky ve všech zemích okupovaných státy Osy. Partyzán je civilista nebo bojovník nenáležející k vojenské jednotce, který v operačním prostoru nebo ze zálohy vede většinou ozbrojený boj proti nepříteli. Někde dokázali partyzáni armádě svou činností dost škodit, jinde, například v Jugoslávii, se podařilo odboj velmi rychle a téměř profesionálně zorganizovat. Připomeňme si Mezinárodní den boje proti fašismu a jeho nejvýznamnější skupiny, které se na přelomu 30. a 40. let 20. století postavily na odpor Hitlerovi a jeho nelidské ideologii.
Odboj v Protektorátu
V Československu se první odboj začal utvářet už po Mnichovské dohodě v roce 1938. Skupina Politické ústředí vycházela z předpokladu, že dříve či později bude Německo okupovat celý stát, ne jen pohraničí. Dalším významným hybatelem partyzánské činnosti byl Petiční výbor Věrni zůstaneme, který byl složen z významných osobností a sympatizantů levice ze sociální demokracie a národních socialistů. A v březnu 1939 založili bývalí českoslovenští vojáci Obranu národa.
Mezi lety 1939 a 1941 se přímo o partyzánském odboji v Protektorátu Čechy a Morava mnoho mluvit nedá. Ve složkách gestapa se sice množily zprávy o poškozování strojů, dopravních prostředků a zařízení, o zadírání ložisek na železničních vagónech a přeřezávání brzdových hadic, ale to všechno dělali náhodní občané na vlastní pěst a „při zaměstnání“. V dubnu 1941 zahájilo londýnské MNO první vlnu výsadků z Anglie. Prvním výsadkem byla neúspěšná operace Benjamin, následovaly výsadky Percentage, Silver A, Silver B, Bioscop, Out Distance, samozřejmě legendární Anthropoid, ale i mnoho dalších. Jejich úkoly byly různorodé povahy – zpravodajské, sabotážní, kurýrní, spojové...
Gestapu se většinu výsadků podařilo zlikvidovat, úspěch přišel až ve druhé polovině války. Větší partyzánské skupiny jako slavná Jiskra nebo Zelený kádr se daly dohromady roku 1942 a držely se především na Moravě. Skládaly se především z lidí, kteří se z nějakého důvodu museli skrývat před nacisty a ze sovětských válečných zajatců, jimž se podařilo uprchnout. O rozmachu partyzánských oddílů pak můžeme hovořit od roku 1944. Mezi nejznámější partyzánské oddíly na území Čech a Moravy se řadila skupina Sever, Dr. M. Tyrš, Srp a kladivo, Rudá stráž, Jan Kozina, oddíl Jana Žižky – ten dominoval Moravě – či brigáda Jana Husa.
Na rostoucí sílu odboje ale reagovalo i gestapo, které se zdokonalovalo v odhalování jeho členů a činnosti a také přitvrzovalo v trestech pro dopadené partyzány. Civilisté, kteří odbojářům pomáhali nebo jim poskytli útočiště, dokonce i ti, kteří z toho byli pouze podezřelí, byli veřejně popravováni. Začátkem roku 1945 se pak nacistům podařilo některé silné skupiny rozložit, ale odboj už byl tak silný, že ho nešlo rozdělit. Od začátku se dělil na komunistický a nekomunistický. Ten první se pokoušel připravovat půdu pro snadnější postup Rudé armády, a tedy rychlejší osvobození republiky, západní odboj se naopak snažil vytvářet podmínky pro celonárodní povstání.
Vše vyvrcholilo 1. května 1945, kdy v Přerově vypuklo Květnové povstání, které bylo řízeno odbojovými skupinami a kterého se v masovém měřítku zúčastnily i partyzánské oddíly. Bojovníci přerušovali německá spojení, nacistickým jednotkám ztěžovali ústup, blokovali dovoz materiálu z českých továren do Německa, stavěli zátarasy, na Moravě dokázali zastavit dodávky elektřiny. Němci si v posledním tažení vylévali zlost z neschopnosti partyzánům vzdorovat na obyčejných lidech. Už i bez náznaku spojení s odbojem byli brutálně vražděni muži v českých a moravských vesnicích, smutným příkladem za všechny budiž srovnání se zemí obce Javoříčko.
Sovětští partyzáni
Sovětský odboj se zpočátku rekrutoval především z rudoarmějců, kteří zůstali za frontou, a z uprchlých válečných zajatců. Postupně se ale k aktivnímu a úspěšnému odboji přidávalo i mnoho civilistů a dokonce hodně žen. Na počátku roku 1944 operovalo za německými liniemi přes 250 tisíc sovětských partyzánů.
Obrovský počet sovětských partyzánů na tak velkém území i jejich zápal pro věc Němce děsil, protože s tím nemohli nic dělat. A tak reagovali brutálně, ale bez taktiky. Kohokoliv chytili, ať už partyzána nebo někoho, kdo odboji pomáhal, toho pověsili, upálili, zmučili a jeho ostatky vystavili ostatním na odiv. Jakousi ikonou jak sovětského odboje, tak zastrašovacího teroru nacistů, se stala mladá partyzánka Zoja Kosmodějanská.
Jugoslávští partyzáni
Jugoslávští partyzáni vedle sovětských patřili k nejúspěšnějším a nejorganizovanějším odbojářským skupinám ve válkou zmítané Evropě. Mezi lety 1942 a 1945 se oficiálně jmenovali Národněosvobozenecká vojska a partyzánské oddíly Jugoslávie. Vzniknout jim dala jugoslávská komunistická strana pod vedením Josipa Tita. Přitom na začátku války byli sympatizanti partaje ještě v klidu, dokonce jim ani nevadila okupace. Považovali společný jihoslovanský stát v meziválečné podobě za „vězení národů“, které je třeba zlikvidovat tím, že budou vybudovány jednotlivé národní státy po vzoru Sovětského svazu. A Sověti drželi s Němci až do roku 1941 pakt Ribbentrop-Molotov o vzájemném neútočení.
Když pak ale Hitler Rusy napadl, začali i Jugoslávci organizovat odboj, a to na nařízení Moskvy. Tam totiž doufali, že rozpoutání bojů v Jugoslávii donutí Němce poslat na Balkán více vojáků, a tím bude oslabena východní fronta. V červnu 1941 se sešli nejvyšší představitelé Komunistické strany a vydali rozhodnutí o budování ozbrojených formací, do čela hlavní skupiny se postavil právě Tito. Pod jeho vedením se partyzáni soustředili především na sabotáže a menší akce, ale velmi rychle to přerostlo v otevřené ozbrojené potyčky.
Když nacisté obsadili Srbsko a vzniklo fašistické Chorvatsko, k partyzánům se přidávalo víc a víc „nekomunistů“, což ale vedení odboje nevadilo, samozřejmě do doby, dokud zůstávalo vedením. Vytvořit početnou apolitickou armádu odbojářů s rudým čelem bylo jeho cílem. Velkým úspěchem partyzánů bylo osvobození velké části Srbska, k čemuž došli s pomocí Mihailovićových Četniků a ustanovení svobodné Užické republiky.
Ve druhé polovině války byli jugoslávští partyzáni tak silní, že se v nich začaly rodit i mocenské ambice. To se nelíbilo především západním spojencům, kteří se obávali nárůstu komunistického vlivu na celém území. Ale právě díky jejich podpoře se jugoslávskému odboji tolik dařilo, a to zejména na konci války. Tito se pak na ostrově Vis sešel s ministry jugoslávské exilové vlády, aby dojednal ústupky k uklidnění Britů. V důsledku toho tato vláda posléze přestala podporovat Mihailoviće a materiální i vojenskou pomoc nadále poskytovala jen Titovi.
Polský podzemní stát
I v Polsku za druhé světové války fungoval odboj. Vešel ve známost jako Polský podzemní stát. Začal se formovat 27. září 1939. Organizace Polského podzemního státu byla trnem v oku Polské dělnické straně a všem prosovětským skupinám, které proti němu dokonce aktivně bojovaly, jinak jej ale podporovaly politické strany meziválečného Polska. PPS zároveň podporoval válečnou polskou exilovou vládu.
Jeho ozbrojenými formacemi byly Armia Krajowa a Národní ozbrojené síly, které se obě podílely na řadě protinacistických operacích a před napadením Sovětského svazu Německem i protisovětských akcí v zemi. Přesto se PPS po skončení války nedostalo řádného uznání zásluh v odboji, jeho činnost byla v zemi prakticky přehlížena až do roku 1989. Proč asi.
Résistance
Ve fašistické Itálii fungovala Resistenza, ve Francii Résistance. Právě francouzský odboj svou činností za druhé světové války v okupované Francii velmi proslul. Začalo se organizovat prakticky ihned poté, co maršál Pétain uzavřel s nacisty příměří, což bylo v roce 1940. Odbojářskou odpovědí na to byla studentská demonstrace v Paříži proti německé okupaci a kolaborantské francouzské vládě ve Vichy. Množící se skupiny nejprve na dálku z Londýna částečně organizovali gaullisté, první úspěchy ale přišly až po sjednocení politických sil hnutí odporu: Jean Moulin, de Gaullův delegát, se stal předsedou rady hnutí odporu, jejíž součástí byly aktivní politické síly: komunisté, socialisté, radikálové, křesťanští demokraté.
Francouzské vnitřní síly, o kterých se v souvislosti s francouzským odbojem mluví dnes, ale vznikly až na konci války, v roce 1944. Proto v posledním roce okupace narostl počet atentátů, sabotáží a diverze. O propagandistickou činnost a pomoc válečným zajatcům a uprchlíkům se staral výbor Svobodné Francie, který fungoval v Londýně pod de Gaullovým vedením.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
