"Já po třech dnech netušil, jestli jsme v Dobrušce anebo v Poličce," vzpomíná v rozhovoru Tomáš Poláček, ale čtyřicetiletý Lukáš Hejlík si vybavuje všechno: "To víš, v hlavě mám neustále puštěný kalendář a mapu...".

Až do pandemie byl schopný vstávat skoro denně v pět ráno, dopoledne hrát divadlo pro školy na jednom konci republiky, pak poznat dvě nové restaurace a večer si na druhém konci republiky zahrát dvě představení pro dospělé.

"Sám dobře víš, kolikrát netušíme, jestli vůbec stihneme začátek představení, ale to se mi vlastně líbí. Někdo si adrenalin vytváří skákáním z letadla a já mám tuhle zvláštní, v rychlosti dělanou, tvůrčí činnost."

Rozhovor s Lukášem Hejlíkem

Před dvaceti lety učinil Lukáš Hejlík nejdůležitější životní rozhodnutí, totiž že se nikdy nebude spoléhat jen na režiséry. "Nastoupil jsem tehdy místo vojny na civilku v Českých Budějovicích, papírově jsem byl kulisák, ve skutečnosti herec a zpočátku jsem byl v tamním divadle nadšený, ale po pár týdnech začal stereotyp. Probudit se, zkouška, oběd, odpočinek, večer představení, pak sedm piv, u kterých si všichni stěžují na svět a na uměleckého šéfa a zase postel, pořád dokolečka. Což mě trochu děsilo, tak jsem si vymyslel vlastní divadelní pořad Listování, se kterým křižuju republiku dodnes."

Což není úplně pravda, v posledních měsících moc hrát nemůže. Lukáš Hejlík si na pandemii nestěžuje, pouze konstatuje, že přišel například o stovky vystoupení pro školy. "Trochu mám pocit, že se školní představení jen tak nevrátí, a že jsem možná legendárního Kvaka a Žbluňka dohrál. Což by signalizovalo jediné - totiž konec mého mládí...".

mohlo by vás zajímat

Vyrůstal jsem v díře plné lobotomů, kterou bych vymazal z mapy, říká muzikant a herec Jordan Haj v (NE)BLÁZNI

Co ho živí v době pandemie? O čem bude druhá kniha vycházející z jeho Gastromapy? Kde v České republice chybí dobré restaurace? A co si myslí o ústřicích?

Sledujte další díl (NE)BLÁZNI, tentokrát s Lukášem Hejlíkem.