Král Václav IV. to neměl lehké už od momentu, kdy se narodil. Protože narodit se jako syn tak silného a velkého císaře jako byl jeho otec Karel IV., je samo o sobě poměrně obtížná startovací čára. A pokud vás navíc korunují na českého krále už jako dvouleté batole, tak je jasné, že váš život procházka růžovou zahradou nebude. Dnes je to například 622 let, kdy Václava IV. zajal a unesl do Vídně jeho nevlastní bratr Zikmund. Život tohoto panovníka se jako šťastný nedá hodnotit ani z jiných důvodů.
Václav IV. se narodil Karlu IV. a jeho třetí manželce Anně Svídnické, až když císaři bylo pětačtyřicet. Království se tehdy zaradovalo, protože se konečně narodil následník trůnu. Slavný panovník měl totiž zatím jen tři dcery. Jediný syn – také Václav, který se mu narodil v druhém manželství s Annou Falckou, zemřel v necelých dvou letech. Takže každému muselo být hned jasné, že to princ nebude mít jednoduché. Očekávání rozhodně byla nemalá, protože nikdo nepochyboval, že tolik opěvovaný velký císař vychová stejně velkého syna. Opak byl ale bohužel pravdou, jak se posléze ukázalo.
Chyba se stala pravděpodobně už v raném Václavově dětství a svůj velký podíl na ní má samotný Karel IV. Už samotný fakt, že byl korunovaný ve dvou letech byl značně diskutabilní. Podle některých dochovaných zpráv proti korunovaci protestoval také Karlův přítel a rádce, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Považoval ji za nedůstojnou, devalvující. Navíc kvůli princově věku ani nemohly být některé její části dodrženy, ale platná byla.
Nešťastné kralevicovo dětství
Samotné Václavovo dětství pak také šťastné nebylo. Císař ho bral od mala k různým jednáním, a to malého chlapce opravdu nebavilo. Otce uznával, respekt, který budil u druhých ho samozřejmě zaujal, ale můžeme se dnes již jen domnívat, že právě tenkrát nabyl mylný pocit, že autorita a úcta je cosi, co je automatické, když je člověk panovník. A chyběla mu matka, která zemřela při porodu dalšího syna. Karel se záhy oženil s Alžbětou Pomořanskou, která nevlastního syna v lásce neměla a rozhodně chtěla na trůně vidět svého vlastního syna Zikmunda, což jak víme, se jí posléze i splnilo.
Nekřivděme ale Václavu IV. a připusťme, že vládnout začal v době, kdy českými zeměmi cloumala morová epidemie a celá země se zmítala v morální a hospodářské krizi. Poddaní očekávali, že je z tohoto srabu právě on vyvede. Jejich očekávání ale naplněna nebyla a je otázkou, zda to bylo vůbec reálné. Určitě si tento král ale nezaslouží, aby se o něm mluvilo jako o člověku bez talentu. Bylo mu jako budoucímu vladaři poskytnuto kvalitní vzdělání, po otci zdědil talent na jazyk a marný nebyl ani co se týká fyzické zdatnosti. Jen ta politika ho prostě nebavila a dával přednost jiným kratochvílím, jako byl například lov nebo rozličné kulturní zábavy té doby. Byl velkým milovníkem zvířat a tak nechal zřídit v nové královské zahradě – dnes je na jejím místě Obecní dům - rozsáhlý lvinec. Mimo lvů tam žily i další šelmy. O všechny bylo vzorně postaráno. Maso pro ně muselo být z příkazu krále přiváženo denně čerstvé a muselo být nejlepší kvality. V Královské oboře pak choval Václav IV. další zvířata, zejména jeleny, divoká prasata a zubry.
Snaha byla
Ale zpět k jeho vládnutí. Minimálně na začátku své vlády se snažil, aby byl svým zemím skutečně dobrým panovníkem. Kombinace jeho vlastních slabin a objektivních potíží, kdy právě vrcholilo papežské schizma, měla za následek jediné – Václav IV. začal čím dál víc od vládnutí utíkat. Faktického úřadování se ujala nižší šlechta, která na to opravdu neměla. A králi bylo v té době lépe na lovu nebo u sklenice vína ve společnosti žen. I když ani v partnerských vztazích to neměl jednoduché.
Korunovaný byl ve dvou letech a ženil se v devíti, a to tehdy se čtrnáctiletou Johanou Bavorskou, dcerou dolnobavorského vévody Albrechta z Wittelbachu. Manželství bylo ze začátku pochopitelně pouze formální, žít spolu začali až v době, kdy Václavovi bylo patnáct. O jejich svazku si můžeme myslet ledacos, ale faktem je, že když Johana Bavorská 31. prosince 1386 na Karlštejně zemřela, Václav se raději uchýlil na svůj oblíbený hrad Žebrák, než aby se zúčastnil jejího pohřbu.
Druhou Václavovou chotí se stala neteř jeho zesnulé ženy Žofie Bavorská. Té bylo v době sňatku čtrnáct. Žofie Bavorská se zapsala do dějin jako přívrženkyně a ochránkyně Jana Husa, kterou po Husově upálení začali v zahraničí považovat kvůli jejím hlasitě vyslovovaným názorům za „patronku českého kacířství“.
Obě manželství Václava IV. zůstala bez legitimních potomků a o levobočcích se jen spekuluje.
Nespokojenost rostla
Každopádně v říši rostla nespokojenost s jeho nečinností a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí. Roku 1394 ho dokonce zajala a uvěznila panská jednota. Ani po panovníkově propuštění nezavládl v Čechách klid. Celkový rozvrat ještě umocňovaly neustálé spory mezi členy lucemburského rodu.
Netrvalo dlouho a mladý panovník se dostal do sporů s vyšší šlechtou. Roku 1394 ho dokonce zajala a uvěznila panská jednota. Ani po panovníkově propuštění nezavládl v Čechách klid. Celkový rozvrat ještě umocňovaly neustálé spory mezi členy lucemburského rodu. Jaký byl výsledek? Prudký pokles autority českého státu, který vyvrcholil roku 1400 sesazením Václava IV. z trůnu římského krále, a to s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký. Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal nadále. 6. 3. 1402 došlo k další vzpouře proti Václavu IV. a ten byl z podnětu svého bratra Zikmunda odvlečen do Vídně. S pomocí několika věrných se mu podařilo uprchnout a vrátit se do Prahy. Šťastné období se ale rozhodně nekonalo a v následujících letech byl král nucen uznávat další a další požadavky vyšší šlechty.
Druhý římský král Ruprecht Falcký zemřel v roce 1410. S jeho úmrtím se tak Lucemburkům znovu otevřela cesta. V té době došlo k poněkud kuriózní situaci, kdy se šance chopili i Václavovi politicky schopní, ovšem také do určité míry bezskrupulózní příbuzní, konkrétně myslíme nevlastního bratra Zikmunda a jeho bratrance Jošta. Kurfiřti nejdřív zvolili v menšině Zikmunda, pak se však volba opakovala a pět hlasů dostal Jošt. Spolu s Václavem tak najednou měla Evropa římské krále hned tři. Václav IV. to ale nakonec neustál. Byl slabý a také čím dál víc alkoholem ovlivněný. Po smrti Jošta tak byl v roce 1414 korunován římským králem právě Zikmund, Liška ryšavá.
Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Rozdělily je ale odpustky, resp. jejich prodej, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu a Václav IV. ho zaštítil. Posléze došlo k odsouzení Jana Husa jako kacíře. Ale ani naléhání koncilu a také Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, nedokázala Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Ten se stále více uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Právě ta u něj vyvolala záchvat mozkové mrtvice nebo možná i epilepsie.
Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic, který si nechal vybudovat několik let před smrtí za účelem odpočinku. Jeho druhá manželka Žofie nechala pohřbít jeho ostatky v klášteře na Zbraslavi. Během husitských válek však 10. srpna 1420 došlo k jeho vyplenění ze strany husitů a královo tělo bylo dokonce vytaženo z hrobu.
Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod chrámem sv. Víta po boku svého otce Karla IV. Václav IV. zemřel bezdětný. Cesta k českému trůnu se tak konečně otevřela Zikmundu Lucemburskému, který nastoupil na jeho místo. A je to právě Zikmund, který je bez debat jednou z nejhůře vnímaných postav naší historie. A dost možná nezaslouženě. Ale to je již zase jiný příběh. A navíc jsme o Lišce ryšavé již před časem psali.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
