Osvětim

Koncentrační tábor Auschwitz, v češtině znám jako Osvětim, se nacházel nedaleko polského města Krakov. Za druhé světové války se jednalo o jeden z největších koncentračních táborů, jehož hlavním smyslem bylo úspěšné konečné řešení židovské otázky, takzvaný holokaust. V táboře údajně zahynulo 1,5 milionu lidí, z nichž přibližně 90 % byli evropští Židé. Rudolf Höss však při norimberských procesech uvedl, že v Auschwitzu zemřelo více než tři miliony lidí.

Koncentrační tábor v Osvětimi byl ve srovnání s dalšími tábory dokonale střežen, útěk se ze stovek tisíců vězněných zdařil jen malé hrstce. Mezi ty, jejichž útěk skončil úspěchem, patřili také dva Slováci, Rudolf Vrba a Alfred Wetzler.

Rudolf Vrba se kvůli svému židovskému původu potýkal s omezením svých lidských práv a svobod již od narození. V březnu roku 1942 se ve svých sedmnácti letech rozhodl uprchnout přes Maďarsko a Jugoslávii do Anglie, kde se hodlal přidat k československé armádě. Velké plány však skončily neúspěchem, Vrba byl chycen a zařazen do sběrného tábora v Novákách. Následně si prošel ještě táborem Majdanek na předměstí Lublinu, odkud byl transportován do Osvětimi. Po válce se stal profesorem farmakologie a terapeutiky na Univerzitě Britské Kolumbie v Kanadě, kde se zaměřoval na neurologii. Mezinárodně se proslavil svými četnými pracemi o chemických procesech v mozku a studiem rakoviny a cukrovky. Alfréd Wetzler se do Osvětimi dostal z pracovního tábora v Seredi, a to již 13. dubna roku 1942, tedy přibližně o tři měsíce dříve než Vrba, který v táboře poprvé stanul 29. června téhož roku.

Útěk

Vrba i Wetzler vydrželi přežívat v koncentračním táboře bezmála dva roky, během nichž se shodou náhod seznámili a připojili k odbojové skupině kolem Dawida Szmulewského. K jejich slavnému útěku došlo 7. dubna roku 1944, plánovat však začali již v druhé polovině roku 1943. Detailně prozkoumali již proběhlé útěky, vydařené i nevydařené, a na základě těchto informací se rozhodli utéct přes nově budovaný úsek, tzv. Mexiko. Tam si plánovali vybudovat úkryt a po třech dnech pláchnout mimo táborový komplex.

Plán dával smysl, neboť v Osvětimi byly dva strážní okruhy, vnitřní a vnější. Vnitřní kopíroval hranici tábora a tvořily jej strážní věže a ostnatý drát. Vnější okruh lemoval obvod tábora přibližně ve vzdálenosti jednoho až tří kilometrů a skládal se z jednodušších strážních věží, které od sebe byly rozmístěny v odstupech kolem dvou set metrů. Do vnějšího okruhu chodili vězni během dne pracovat, a pokud se na konci dne shodoval počet vězňů s počtem, který ráno vyrazil do práce, byli hlídači z vnějšího okruhu staženi. Pokud se stejný počet nevrátil, byl vyhlášen poplach a hlídači zůstali ve vnějším okruhu po dobu tří dnů.

Začátkem roku 1944 byl již úkryt hotový, jednalo se o vyhloubenou díru pod hromadou dřeva, určenému ke stavbě domků. Mimo jiné si opatřili další potřebné věci, naplánovali trasu na Slovensko a 7. dubna roku 1944 úspěšně z tábora utekli.

mohlo by vás zajímat

Velký útěk z tábora Stalag Luft III: Více než sedm desítek vězňů proklouzlo nacistům skrz 110 metrů dlouhý tunel Harry

Vrbova a Wetzlerova zpráva

Vrbova a Wetlzerova zpráva, kterou nadiktovali krátce po svém útěku židovským představitelům v Žilině, se stala jedním z nejdůležitějších dokumentů 20. století. Poprvé totiž celému světu poskytla detailní informace o koncentračním táboře a byla označena za věrohodnou. Nejenže vypovídala o zrůdných vyhlazovacích metodách, které byly světu předkládány jako „přesídlování na Východ“, ale informovala taky o přibližné geografické poloze tábora, nejdůležitějších událostech tábora od dubna roku 1942, klasifikaci vězňů podle provinění, pracovních a životních podmínkách v táboře, selekci i systému ostrahy tábora a číselném odhadu dosavadních obětí nacistického vraždění. Výpověď Vrby a Weltzera byla navíc po válce významně využita při Norimberském procesu.