Příběh únosu letadla tajemným D. B. Cooperem patří k nejzáhadnějším případům v dějinách Spojených států a na jeho řešení si vylámal zuby nejeden detektiv. Kdo byl Cooper a co se s ním stalo, zůstává i po více než 50 letech naprostou záhadou.
Mám bombu
23. listopad 1971 byl pro letušku Florence Schaffnerovou normální pracovní den v Boeignu 727 na trase z Portlandu do Seattlu. Až do chvíle, kdy jí jeden z pasažérů, muž v černém kabátě a dobře padnoucím obleku, podal lístek se vzkazem „mám bombu“. Muž poté letušku společnosti Northwest Orient požádal, aby se posadila vedle něj a následně otevřel svůj kufřík, který přesvědčil Schaffnerovou, že si cestující nedělá legraci. Vyděšená letuška oznámila pilotům požadavky únosce – dvě soupravy padáků (dva normální a dva záložní), 200 000 dolarů v neoznačených bankovkách a aby letadlo přistálo v Seattlu, kde doplní palivo.
Příslušné úřady okamžitě započaly přípravy pro přistání letadla – z nedaleké letecké školy se jim podařilo sehnat typ padáků, které Dan Cooper (pod tímto jménem zakoupil muž letenku) požadoval. FBI, která celý únos okamžitě začala řešit, obstarala peníze – všechny byly ze série vytištěné v roce 1969, jež začínala na písmeno L, aby poté FBI mohla únosce snadno vystopovat. V praxi to vypadá tak, že FBI po předání výkupného kontroluje podniky poblíž místa, kde by se dle ní mohl únosce nacházet. Jakmile se někde najde bankovka z vybrané série, je jasné, že zločinec je nablízku. FBI se tato metoda mnohokrát osvědčila, tentokrát ale bylo všechno jinak.
Klidný únosce vyskočil zadními dveřmi
Mezitím, kdesi v oblacích, pokračoval únos v překvapivě uvolněné atmosféře. Cooper byl prý velice klidný, většinu letu kouřil nebo popíjel bourbon se sodovkou a dokonce požádal, aby byl pro všechny členy posádky letadla na letišti připraven oběd. Byl tak naprostým opakem vynervovaných maniakálních únosců letadel, jaké do té doby veřejnost znala. Letadlo nakonec přistálo v Seattlu, kde byly předány padáky i výkupné a začalo doplňování paliva, během kterého došlo k menším technickým potížím. Cooper konečně začal být nervózní, a tak technici tankování urychlili – mezitím odešli z letadla všichni cestující a na palubě zůstal jen únosce a posádka.
Cooper poté oznámil, že chce letět směrem na Mexico City – to posádka vzhledem k nedostatečnému doletu letounu odmítla. Nakonec se dohodli a let byl namířen na nevadské Reno, to celé při letu ve výšce 3000 m, při maximální rychlosti 320 km/h, s vytaženým podvozkem a nenatlakovanou kabinou. Krátce po startu letadla přikázal únosce letušce, aby odešla do kokpitu a zavřela za sebou dveře – ta později tvrdila, že si Cooper něco vázal k ruce. Následně si posádka všimla, že se Cooper pokouší otevřít zadní dveře letadla – přes interkom se ho zeptala, jestli nechce pomoct. Únosce odvětil, že ne, pak otevřel dveře a vyskočil ven. A to bylo naposledy, co ho někdo viděl.
Cooper zmizel beze stopy
Armáda okamžitě začala prohledávat okolí místa, kde měl Cooper přistát. Ani po důkladném několikadenním pátrání vyšetřovatelé nic nenašli. Jelikož Cooper nevěděl, kde dopadne, usoudila FBI, že neměl komplice, který by na něj čekal v úkrytu. Policie vyslechla desítky svědků, dokonce zatkla muže jménem D. B. Cooper. Ten byl ale okamžitě propuštěn, jelikož neměl s únoscem nic společného – od té doby se však hledanému začalo říkat D. B. Cooper namísto původního Dan Cooper.
Hledání únosce komplikovalo několik faktů; tím prvním bylo, že FBI nikdy nezjistila, kdo byl onen záhadný muž. Obvykle se totiž nejprve zjišťuje, zdali není někdo pohřešovaný či hledaný, a díky tomu se určí identita neznámé osoby. Nicméně, v případě Coopera se zdálo, že se vynořil odnikud – i přesto, že FBI se podařilo vytvořit téměř dokonalý portrét únosce, nikdo muže neznal, ani po něm nikdo nepátral. Dalším problémem bylo počasí. V momentě, kdy Cooper vyskakoval z letadla, hustě pršelo, takže ani piloti stíhaček, kteří následovali letadlo, si ničeho nevšimli. Navíc Cooper vyskakoval oblečený jen v obleku a polobotkách – při skoku se vystavoval vlivem silného větru teplotě kolem 60 stupňů pod bodem mrazu. A jak se později zjistilo, jeden z padáků, který mu byl doručen, byla pouhá atrapa, jež se používala při výuce. Nefunkční padák byl vybrán omylem – Cooper to nevěděl a vzal si ho při skoku s sebou. Policie začala pomalu docházet k závěru, že únosce zřejmě při seskoku zahynul.
V průběhu následujících několika let se případ moc neposouval. FBI opakovaně pátrala po bankovkách z výkupného, dokonce i v zahraničí. V novinách byla uveřejňována sériová čísla bankovek, bylo nabídnuto 1000 dolarů za jakoukoliv bankovku ze série, bez výsledku. Menší obrat nastal v roce 1978, kdy byl nalezen manuál k otvírání dveří z uneseného letadla, a to poblíž místa seskoku.
První a také poslední skutečný posun ve vyšetřování nastal v únoru 1980, kdy osmiletý chlapec Brian Ingram objevil 5880 dolarů během pikniku se svou rodinou u břehu řeky Columbie poblíž města Vancouver ve státě Washington. Rozkládající se bankovky chlapec objevil pod nánosem jílu – policie později dospěla k názoru, že tam bankovky musel zanést proud vody nebo se tam musely dostat při bagrování, které proběhlo nedaleko od místa objevu. Část peněz si mohl Ingram ponechat a později je prodal ve dražbě. Po objevu bankovek začala FBI naplno pracovat s teorií, že Cooper zemřel při seskoku, jelikož by se určitě nezbavoval peněz, kvůli kterým riskoval život.
V průběhu let se objevilo několik lidí, kteří tvrdili, že jsou, nebo byli označeni za D.B. Coopera. FBI ale všechny tyto varianty vyloučila. Nakonec v roce 2016 případ uzavřela s tím, že Cooper při seskoku pravděpodobně zahynul. Dodnes však přijímá zprávy od lidí, kteří tvrdí, že mají nové informace. Pravdu se zřejmě už nikdy nedozvíme. Nicméně, odkaz neznámého parašutisty-únosce žije dál, a to hlavně v letecké bezpečnosti – aby se zabránilo dalším seskokům z letadel, obsahují všechna letadla vyrobená po roce 1972 tzv. Cooperovu pojistku. Ta zabraňuje otevření zadních dveří za letu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
