První, co vidím, když moje oči přivyknou šeru, je rozlehlá hala vyplněná řadami lehátek s potahem ze zeleného vikslajvantu. Zahlédnu muže s obrovitým nafouklým břichem, mrzáka na pavoučích nožkách, chlapce pokrytého vředy, stařenu, jejíž hlava se monotónně kývá ze strany na stranu... Jenže na okounění není čas. Ranní směny v hospicu Matky Terezy se hned ujímá rtuťovitý Němec jménem Andreas. I když formálně nad Domem umírajících bdí jedna z řádových sester, jeho skutečnou duší je on. Andreas přijel před lety do Kalkaty jako turista, ze zvědavosti se zašel do Nirmala Hriday podívat a už tu zůstal. V péči o umírající prý našel smysl života. Foto Ivan Brezina Vyfasuju gumovou zástěru, rukavice a roušku - mezi umírajícími jsou i nemocní otevřenou tuberkulózou a dalšími vysoce nakažlivými nemocemi. Mým úkolem je nakrmit pana Aliho, Inda kolem třicítky, jehož krk vydouvá obrovitý zhoubný nádor. Ali je na spodní polovinu těla ochrnutý a zbývá mu jen několik týdnů života. Ze zaujetí, s nímž z mé lžíce hltá rýžové vločky s jogurtem, je vidět, že měl zřejmě celý svůj krátký život hlad. Po snídani vodíme muže do umývárny. Ty, kteří už jsou v kómatu, neseme do sprchy v prostěradle. Roznášíme vodu, vyměňujeme plivátka. Práce je tolik, že na strach či odpor prostě nemám čas. Když se přece jen na chvíli zastavím, zjistím, že atmosféra v Domě smrti kupodivu vůbec není skličující ani děsivá.  

Umřít jako člověk

Foto Ivan Brezina Indická Kalkata nabízí zcela odlišnou pracovní a životní zkušenost, kterou nenajdete nikde jinde na světě. V metropoli svazového státu Západní Bengálsko se všechny problémy třetího světa koncentrují do děsivé podoby. Ne nadarmo má Kalkata přezdívku „Umírající město". Snad nikde jinde na světě nespatříte tolik špinavých chudinských slumů a žebrajících dětí. Nikde jinde na světě také nežije tolik lidí na ulici. Většinou bezdomovci na ulici i umírali – opuštění, v bolestech a bez pomoci. Foto Ivan Brezina V roce 1952 ale do Kalkaty přišla Albánka jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu. Zakladatelku křesťanského řádu Misionářů charity, která zemřela v roce 1997, dnes celý svět zná pod jménem Matka Tereza. Tehdy ale ještě byla zcela neznámá. Od kněží hinduistického chrámu bohyně Kálí si vyprosila několik nepoužívaných místností, kde založila útulek Nirmala Hriday. V bengálštině to znamená Dům neposkvrněného srdce, ale v Kalkatě dnes tomu místu nikdo neřekne jinak než Dům smrti. „Ani ti největší ubožáci by neměli umírat bez lidské důstojnosti a péče," vysvětluje jeho poslání řádová sestra Georgina. „U nás zemřou jako lidé: klidně, s mírem v duši a úsměvem na tváři." Foto Ivan Brezina Řádové sestry hledají umírající na ulicích, na nádražích, ve slumech a pod mosty. Do Domu smrti je sváží speciální sanitka. Kolik jich tu umřelo, nikdo přesně neví, protože k záchraně lidského života často stačí jen infuze, trocha jídla a odpočinku. Rozdíl oproti nemocnici je ale v tom, že tu nikoho neléčí. Tohle místo je klasický hospic, vyhrazený lidem, kteří už jsou „na cestě jinam". Od založení jím prošlo asi 90 000 bezdomovců. Každý rok přijíždějí do Kalkaty stovky mladých lidí z celého světa, aby řádovým sestrám pomohly starat se o umírající. Bez západních dobrovolníků by se Dům smrti neobešel – tvoří naprostou většinu personálu. V osm hodin ráno oblékne dopolední směna gumové rukavice, zástěry a roušky a začíná prát znečištěné deky a prostěradla. Až do oběda se pak už prakticky nezastaví. Umírající je třeba umýt, nakrmit, oholit, namasírovat, popovídat si s nimi, zazpívat jim, držet je za ruku... Ve dvě hodiny nastupuje odpolední směna.  

Životní zkušenost

Foto Ivan Brezina Vnitřek Domu smrti je rozdělen na mužskou a ženskou sekci. V každé ze dvou místností jsou řady zelených lehátek asi pro třicet lidí. Je tu čisto a rozhodně tu nehledejte žádnou děsivou, smutnou a skličující atmosféru. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že mnohem horší než realita jsou představy, se kterými sem člověk poprvé přichází. Jakmile do Domu smrti jednou vstoupíte a rozhlédnete se, obavy z toho, co tu uvidíte, z vás rychle spadnou. Není na ně ostatně ani čas: pracuje se tu totiž velmi hekticky. Mnoho zdejších „klientů" kupodivu mluví docela dobře anglicky a jejich životní příběhy opravdu stojí za vyprávění. Foto Ivan Brezina Ale pozor: tohle není žádná lukrativní brigáda, která by vám v Indii pomohla vylepšit cestovatelský rozpočet. Je to dobrovolnická práce v pravém slova smyslu. Za práci pro Řád Matky Terezy totiž nedostanete žádný plat a naopak do ní ještě budete muset investovat. Všechny náklady včetně letenky, jídla a ubytování v některém z levných kalkatských hotelů si musíte zaplatit sami. Co nutí bohaté obyvatele Západu dělat dobrovolně a zadarmo práci, kterou by většina lidí nedělala ani ze všechny peníze světa? „V Domě smrti panuje zvláštní společný duch, kvůli kterému nás ta práce strašně baví," vysvětluje německý student Andreas. „Mnoho lidí tu poprvé v životě zažije pocit, že dělají něco, co má hluboký vnitřní smysl. Navíc tu poznáte Indii i z té odvrácené, neturistické stránky." Foto Ivan Brezina Řada západních cestovatelů pomoc umírajícím zařazuje mezi své cíle při putování po Indii. Nejen Tádžmahál v Ágře, koupací gháty v Benáresu a Zlatý chrám v Amrisaru, ale i kalkatský Dům smrti. Že to zní podivně? Právě naopak – taková životní zkušenost vám dá mnohem víc než pouhé objíždění památek. „Jezdíme se sem učit," říká španělská turistka Maruxa, která je tu už poněkolikáté. „Můžete tu pochopit třeba to, jak je důležité jeden druhého nesobecky milovat. Jedna z prvních věcí, které jsem tu poznala, je, že pro Indy je smrt součástí života. Tihle lidé nám dávají celý svůj zbývající čas. Můžeme se od nich poučit, že umírání je úplně přirozené." Což je fakt. Už jste snad v životě viděli někoho umírat? Sáhli jste si na vychládající tělo babičky nebo táty? V Evropě jsme smrt vytěsnili ze života a tváříme se, jako kdyby neexistovala. Když nám umírá někdo blízký, šoupneme ho do hospicu nebo "eldéenky". Pohřební zřízence pak pověříme, aby se postarali o tělo, a možná si trochu pobrečíme v krematoriu. Je to jednoduché, hygienické a nevyžaduje to od nás skoro žádnou účast a osobní zapojení. Až na to, že nás to nechává zoufale nepřipravené na naši vlastní smrt...  

Jak na to?

Za týden mi v Kalkatě umřeli pod rukama tři lidé. Cestou z Domu smrti jsem se chodil na kremační ghát Nimrola dívat, jak si jejich těla pomalu berou plameny. I já budu jednou takhle hořet... Foto Ivan Brezina Zkušenost je to nepřenosná, takže na závěr jen pár praktických rad. Hlavní centrum kalkatské mise Matky Terezy je na adrese Misionaries of Charity, 54-A, A.J.C. Bose Road. Je to jen asi deset minut chůze z ulice Sudder Street, známé kalkatské zóny levných „batůžkářských" hotelů. Na centrum se snadno doptáte kteréhokoliv z kalkatských rikšáků. Může sem přijít kdokoli i bez předchozího ohlášení. Řádové sestry vám tu vysvětlí všechny podrobnosti a další den můžete hned nastoupit. Je jenom na vás, jestli chcete pracovat jen jeden jediný den, týden nebo třeba rok. Do Domu smrti vás z řádového centra odvede skupinka dobrovolníků, kteří právě mají směnu. Najdete ho vpravo vedle vchodu do nejznámějšího kalkatského chrámu Kalighat, ležícího u stejnojmenné stanice metra. Pokud se na setkání se smrtí necítíte hned napoprvé dost silní, můžete si nejdřív zkusit práci v některém z jiných kalkatských útulků Matky Terezy – třeba pro opuštěné děti nebo pro mentálně postižené. Foto Ivan Brezina