Devadesátkové bušido

Zítra to bude pětadvacet let, co japonský ostrov Awadži zasáhlo zemětřesení o síle 7,2 stupňů Richterovy škály. Epicentrum otřesů bylo asi dvacet kilometrů od hlavního města ostrova, milionovou přístavní metropoli Kobé. Dvacet sekund otřesů způsobilo výpadek elektřiny, zničení jednoho kilometru dálnice, destrukci absolutní většiny městských nábřeží, kolaps dvou set tisíc budov a smrt šesti a půl tisíce lidí.

Město nebylo na podobnou situaci ani trochu připraveno, o čemž svědčí i to, že proti zemětřesení byly pojištěna jenom tři procenta zničeného majetku. Škoda byla vyčíslena na sto miliard amerických dolarů, což v té době představovalo přes dvě procenta japonského HDP. Nejenom to, ale poničení průmyslově významného přístavu torpédovalo akcie japonských firem.

Do té doby neměli Japonci ve zvyku dobrovolničit u následků přírodních katastrof, ale rok 1995 všechno změnil. Velké skupiny dobrovolníků z celého Japonska vyrazily na pomoc a od té doby jsou civilní dobrovolníci přítomní všude, kde mohou pomoci, i když může být práce nebezpečná, vzpomeňme třeba Fukušimu. I proto byl posléze217. listopad vyhlášen v Japonsku “Dnem prevence katastrof a dobrovolnictví”.

mohlo by vás zajímat

Vylepšete si karmu aneb nebuďte sobec a přispějte na charitu. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoc i vy

Podat pomocnou bankovku

Ostatně dobrovolničit je super, pomáhat jakkoli je super. Ve výsledku můžete díky vašemu přispění někomu zachránit život a ještě se u toho můžete cítit dobře. Navíc nemusíte zrovna skočit na letadlo a odklízet trosky v nějaké předaleké zemi, můžete prostě jen z mobilu poslat nějakou částku lidem, kteří už jsou na místě a oni se o to postarají. Nezabere vám to víc než tři minuty. Aspoň dnes. Dříve to bývalo těžší, ale státy, neziskovky i celebrity se vždy všemožně snažili vám pomáhání ulehčit. Můžeme zmínit například český vynález dárcovské SMSky, který spatřil světlo světa v roce 2003. Tendence posílat lidem do postižených oblastí ale sahá mnohem dál.

Nebudem tu probírat historii charit, můžeme ale říct, že jednou z prvních masivních kampaní, které pohnuly západním světem, byl song We Are the World, jehož singl se v roce 1985 vyprodal během tří dnů a výtěžek šel na pomoc obětem hladomoru v africkém pásmu Sahel. Pak ale 11. září 2001 přišel absolutní gamechanger v téhle oblasti. A v tisícech jiných, samozřejmě.

Před útoky na Světové obchodní centrum se výsledky úspěšných dobročinných sbírek počítaly na miliony, na oběti a škody způsobené teroristickými útoky jedenáctého září se vybraly tři miliardy dolarů.

Další dvě miliardy se vybraly o tři roky později kvůli tsunami v jihovýchodní Asii a jen tak mimochdem dalších sto padesát milionů dolarů na zemětřesení v Pakistánu. V roce 2005 zasáhl Spojené státy hurikán Katrina a protože se od teroristických útoků změnil v Americe zpravodajský styl, lidé byli dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu bombardováni záběry stoupající vody, plačících dětí a absolutní zkázy. Na oběti Katriny se vybralo necelých osm miliard dolarů a celkový součet vš2ech peněz poslaných v USA na dobročinné účely se vyšplhal na neuvěřitelných dvě stě šedesát miliard amerických dolarů.

Pak ale začala důvěra v charity a neziskovky mezi Američany klesat. Začaly se množit zprávy o tom, že jen malé procento se skutečně dostane potřebným, odhalilo se několik podvodných neziskových agentur navázaných na 11. září, objevovaly se zprávy o korupci, krádežích, neschopnosti. A přestože Američané přestali důvěřovat samotným organizacím, pořád chtěli přispívat.

A pak přišlo Haiti.

Peněženka s dírou

Zemětřesení na Haiti mělo shodou okolností desetileté výročí před čtyřmi dny. Třicet sekund sedmi stupni Richterovy škály zasáhlo v podstatě přesně hlavní město Port-au-Prince a následovalo to, co stane, když takhle silné město sundá jediné funkční administrativní centrum státu, které už předtím OSN označí za “ekonomicky zranitelnou” zemi. Katastrofa následuje katastrofu, aftershock otřesy, povodně, rabování a co je nejhorší - písnička We Are the World 2.

Podle odhadů haitské vlády se počet obětí vyšplhal na čtvrt milionu. Bavíme se o roce 2010, takže celý svět už měl Twitter, Facebook, YouTube a dvacetičtyřhodinové zpravodajství. Takže celý svět se samozřejmě vydal Haiti na pomoc.

OSN vyslalo všechno, co mělo a okamžitě uvolnilo deset milionů dolarů na pomoc. Všechny okolní státy a hromada jiných poslali své experty, z celého světa se slétli dobrovolníci. USA se podařilo vytvořit letecký most s humanitární pomocí a pro zjednodušení organizace přistavili letadlovou loď ke břehům Haiti, za což si vysloužili kritiku od Francouzů, kteří divoce protestovali, že tohle je “pomoc Haiti” a ne “okupace Haiti”. Což je je hezké od někoho, kdo Haiti v minulosti už jednou okupoval. Jo, a státní venezuelská televize vydala hned 18. ledna prohlášení, kde tvrdili, že zemětřesení vyvolaly samy Spojené státy svou novou HAARP technologií.

Pointou je, že svět měl katastrofu před očima, všichni burcovali pro co nejvíc peněz a co nejvíc pomoci a během dvou let se vybralo přes třináct miliard dolarů na pomoc Haiti. Dnes, o deset let později, nemají Port-au-Prince pořád žádnou infrastrukturu, sídlo vlády ani žádná administrativní centra zatím nestojí, řada lidí žije stále ve stanových městečcích, nemocnice praskají ve švech a největším úspěchem poslední doby je to, že už se rok neobjevil případ cholery. Ano, cholery, která se v Evropě neobjevila od konce devatenáctého století.

Podle odhadů pracovníků OSN se ze zmíněných třinácti miliard použily tři na první roky krize s tím, že zbývajících deset mělo jít na rekonstrukci města a společnosti. Z těch deseti miliard bylo do dneška vyplaceno skoro sedm miliard a z těchto sedmi miliard se doopravdy použilo strašidelných 0,6 %.

To je humanitární i finanční fuckup. A může se opakovat. Třeba teď s Austrálií.

GALERIE Kobé a Haiti

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Pojďme zachránit koaly!

Situace je dost podobná, akorát teď v Austrálii neumírají lidé, ale koaly. Pojďme si nicméně přiznat, že to je občas pro nezúčastněné lidi mnohem smutnější, protože lidé neumí roztomile posedávat v lese a papat listí. A všichni chceme pomoci, ale může se stát, že se budou u vybírání peněz opakovat ty samé chyby jako 11. září, Katriny nebo Haiti.

Samozřejmě, Haiti byla už před zemětřesením diktátorskými režimy zruinovaná země, kde se s obludnou korupcí tak nějak počítá. Těžko se můžete jako stát postavit na vlastní nohy, když vám ty nohy totalitní policie rok zpátky usekla rezavou mačetou, že. Austrálie je mnohem funkčnější, demokratičtější a svobodnější země, ale ne všechny ztráty vybraných peněz se vážou na disfunkční společnost.

Proto si dávejte pozor, jaké charitě posíláte peníze, co s nimi hodlá dělat a proklepněte si, že už má vaše vyvolená organizace něco za sebou. A to nejenom proto, že by to mohl být čistokrevný podvod, ale i proto, že menší neziskovky často nemají tušení jak operovat s většími penězi.

V tom mimochodem spočívá to největší riziko tady těch hypů, kterými se všichni necháváme strhnout, protože chceme rychle pomoci koalám. Všechny ty benefiční koncerty, prodeje vibrátorů ve tvaru koaly nebo posílání svých nahých fotek na přispění odstraňování škod, které oheň pralesům způsobil, všechny tyhle věci možná dokonce škodí. Aspoň to tvrdí publicistka Kelsey Piper, která se tématu dlouhodobě věnuje.

Piper ve zkratce říká, že vaše peníze v tuto chvíli nikomu nepomohou. Nikdo teď nepřestane hasit jenom proto, že jste neposlal svoji obligátní tisícikorunu. Neziskovky i státní organizace teď mají peněz dost a ty vaše peníze budou potřebovat za několik měsíců, až přijde čas na rekonstrukci, zalesňování a prevenci před dalšími požáry. Takže cokoli pošlete, pravděpodobně poputuje někam do metaforického trezoru a tam to bude půlroku hnít. V tom lepším případě.

V tom horším případě se bude neziskovka snažit udělat v tuhle chvíli s penězi co nejvíc. Ale veřte tomu nebo ne, operovat s velkým množstvím peněz není jednoduché a malé organizace na to nejsou zvyklé. Ano, většinou potřebují víc peněz, třeba o půlku víc peněz nebo dvakrát víc, než nakolik jsou zvyklí. Ale ve chvíli, kdy jim na účtě přistane sedmsetkrát víc než je jejich roční rozpočet, nikdo neví, co s těmi penězi. Neví, jak s nimi nakládat, jak je správně utrácet.

Další problém s velkým množstvím peněz v krizových oblastech je to, že ve chvíli, kdy se děje něco nebezpečného, lidé nechtějí ztrácet čas s účtenkami. Což je pochopitelné a nikdo jim to nevyčítá, ale obtížně se pak zjišťuje, kde se v takových případech ztrácí nejvíce peněz. Organizace GiveDirectly věří, že největší ztráty jsou způsobené právě tím, že peníze spravuje nějaká organizace a pokoušejí se posílat peníze přímo obětem pohrom. Na účet nebo fyzicky do ruky.

Taková pomoc má řadu výhod, neplatí se příliš prostředníků, posti6žení lidé dostanou větší podíl peněz… ale nese to i nevýhody, třeba to, že první vyplacení si často urvou nejvíc humanitární pomoci. Každopádně je to důležitý sběr dat, který nám pomůže, až se zase stane něco příšerného. A že se stane, protože znovu: planeta hoří.

Takže je možná nejrozumnější teď chvíli počkat, vybrat si pečlivě neziskovku a tam poslat větší množství peněz za měsíc. Za dva. Za půl roku. Nebo ideálně posílejte menší částky pravidelněji, každá dobročinná organizace vám řekne, že budou radši za dvě kila měsíčně než dva litry jednorázově. A možná, že když vidíte, jak všichni na světě posílají peníze někam, zkuste poslat peníze jinam. Třeba bude lepší, když někde požár nevznikne vůbec, než snažit se udusit hořící prales svazkem bankovek.