Přestože jsou měsíce běžným jevem naší sluneční soustavy, Merkur a Venuše jsou jediné planety bez přirozených satelitů. Tyto družice jsou nejen vesmírnými společníky planet sluneční soustavy, ale rovněž důležitým prostředkem k dalšímu vědeckému poznání. Otázkou je, z jakého důvodu zrovna Merkur a Venuše zůstaly ve svém vesmírném tanci osamoceny?
Vesmírní společníci
Měsíce jsou přirozenými satelity (družicemi) obíhajícími kolem planet. Z naší perspektivy je pochopitelně nejznámějším a nejdůležitějším měsícem právě náš Měsíc, který ani zdaleka není jen zpestřením pozorovatelné noční oblohy, ale má vliv hned na několik přírodních úkazů a klíčových procesů odehrávajících se na Zemi.
Měsíce jsou ve sluneční soustavě naprosto běžným jevem. Od obrovského Ganymedu obíhajícího Jupiter až po malé, nepravidelné objekty Phobos a Deimos obíhající kolem Marsu, představují tato kosmická tělesa klíč k pochopení dynamiky našeho vesmírného sousedství. Výjimku v pravidelnosti tvoří Merkur a Venuše, jediné dvě planety ve sluneční soustavě, které nemají žádné měsíce.
Sólo pro Merkur a Venuši
Merkur, tedy planeta vyskytující se nejblíže Slunci, se potýká s extrémními gravitačními silami. Jeho malá velikost a blízkost k masivní hvězdě znamenají, že jakýkoliv potenciální měsíc by buď byl pohlcen Merkurem, nebo by byl vytlačen ze své orbity sluneční gravitací. Z důvodu své blízkosti ke Slunci má Merkur velmi slabé gravitační pole, což už z podstaty věci velice ztěžuje udržení jakéhokoliv satelitu.
Venuše, tedy druhá planeta od Slunce, představuje další vesmírnou záhadu. Planeta pojmenovaná podle římské bohyně lásky a krásy fascinovala lidstvo od nepaměti. Důkazem je i noční obloha na Goghově obrazu "Hvězdná noc". Vědci zjistili, že Venuše, někdy označovaná jako "ranní hvězda", byla na jaře 1889 za svítání v Provence skutečně viditelná a v té době byla téměř nejjasnější. Nejjasnější "hvězda" na obraze, napravo od cypřiše, je tedy ve skutečnosti právě Venuše. Záhadná je však na Venuši především skutečnost, že ačkoliv je větší než Merkur a má tedy mnohem silnější gravitační pole, což znamená, že si s obdobným vysvětlením jako u Merkuru nevystačíme, stále nedisponuje žádnou přirozenou družicí. Někteří vědci spekulují, že Venuše možná kdysi měsíc měla. Ztráta mohla být zapříčiněna buď dlouhodobým vlivem slunečního gravitačního působení, nebo mohla vzniknout následkem významného nárazu. Bohužel se však ani jeden z těchto předpokladů nedá s jistotou potvrdit či vyvrátit.
Proč?
Sluneční soustava je dynamickým prostředím, kde gravitační interakce hrají klíčovou roli. To koneckonců platí pro celý vesmír – gravitace, prostor a čas jsou klíčovými ukazateli a průvodci všech jevů, které se snažíme pochopit. U větších planet, jako je Jupiter nebo Saturn, platí, že jejich velká gravitační pole přitahují a udržují mnoho měsíců. U menších planet ležících blíže ke Slunci, jako je právě Merkur a Venuše, jsou tyto podmínky jednoduše nepříznivé pro stabilní orbity přirozených satelitů.
Měsíce v obecné perspektivě nabízejí významný vhled do historie a evoluce planet. Například náš zemský Měsíc poskytuje cenné informace o raném období naší planety. Absence měsíců u Merkuru a Venuše tak zároveň představuje ztrátu potenciálních dat, která by mohla odhalit neodhalená tajemství jejich dosavadního vývoje.
Vědecký průzkum těchto planet však pokračuje. Mise jako MESSENGER (sonda svého času obíhající Merkur a sbírající data přes 10 let) a plánované budoucí průzkumné mise k Venuši mají za cíl poskytnout další informace o těchto jedinečných a neprobádaných světech.
Zdroj: The Planets, 100+1
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
