Svůdník a světák Casanova žil pro sebe a ženy. Postelí mu jich prošla více než stovka – G.cz
Vyhledávání

Svůdník a světák Casanova žil pro sebe a ženy. Postelí mu jich prošla více než stovka

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

„Giacomo Casanova se provinil zhýralostí spáchanou na vdaných ženách, zneuctěním církve, oklamáním několika urozených pánů a nebezpečným chováním vůči dobrému jménu a stabilitě aristokratického režimu“. Takto zněla obžaloba spisovatele a bonvivána Casanovy, který si sice žil podobně rozmařile, jako většina tehdejší „vyšší“ společnosti, jen se tím na rozdíl od nich vůbec netajil, na což také několikrát doplatil. Legendární světák, který se stal symbolem milence a svůdníka a postelí mu údajně prošlo 132 žen, zemřel před 222 lety na českém zámku Duchcov.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 4.6.2020, 12:05

Casanova je studnicí životních příběhů

Pokoušet se popsat v krátkosti celý život Casanovy se všemi peprnostmi je asi stejné, jako se pokusit vypít Atlantik nebo odříkat zpaměti Jiráskova F.L. Věka – jednoduše to nejde. Život tohoto světáckého dobrodruha, spisovatele a špiona nám nabízí příběhy, které by vystačily na napsání pěti trilogií různých žánrů a natočení minimálně tří celovečerních filmů. Snahu o střízlivý popis komplikuje také zprostředkování života Casanovy skrze jeho autobiografická díla, u kterých se historikové dodnes nemohou shodnout na tom, zda-li se jedná o kompletně vymyšlené příhody, částečnou fikci nebo přesný popis událostí.

Casanova se nepochybně stýkal s členy těch nejvyšších společenských kruhů, čehož během svého života také řádně využíval, ještě méně se dá zpochybnit fakt, že byl svůdníkem. Ovšem příběhy, které nám předkládá ve svém nejvýznamnějším díle s názvem Historie mého života, jsou s největší pravděpodobností dosti okořeněné autorovou fantazií – navzdory tomu se sice nedají potvrdit, ale ani vyvrátit.

Život jako umění

Giacomo Girolamo Casanova se narodil 2. dubna roku 1725 v Benátkách, ve kterých v 18. století vládla moc oligarchie, se kterou během svého života Casanova několikrát přišel do křížku. Oba jeho rodiče byli herci, ale spekuluje se také o tom, že vzešel z nemanželských pletich své matky. Z tohoto a mnoha dalších důvodů byl ve svém mládí vychováván babičkou, pod jejímž dohledem také roku 1742 absolvoval na padovské univerzitě z filosofie a práva. Život Casanovy provázela neposlušnost od počátku, pro nemravné chování byl vyloučen ze semináře a následně vězněn, dlouho však nevydržel ani ve službách španělského velvyslance, odkud byl propuštěn pro nevhodné chování.

Vstupem do aristokratické společnosti byl pro Casanovu rok 1746, kdy se setkal s urozeným Benátčanem Matteem Bragadinem. Casanova mu měl údajně zachránit život, což mu pak bohatý šlechtic oplácel nejen finančními příspěvky. Ve svých 24 letech, tedy ve věku největšího rozkvětu, potkal zřejmě svou osudovou lásku, které se ve svých příbězích několikrát věnoval. Pravděpodobně šlo o vznešenou dámu Adelaide de Gueidanovou, kterou však označoval pseudonymem Henrietta, a to z jediného prostého důvodu. Casanova musel totožnosti svých milenek, přítelkyň a múz pečlivě střežit, jelikož většina z nich byla buďto vdaná nebo jiným slibem oddaná dalšímu muži. Proto Casanova ve svých knihách často mění jejich jména, dává jim přezdívky, zmiňuje pouze iniciály nebo dokonce pozměňuje jejich věk. Jedná se o další aspekt složitosti blíže určit pravost a věrohodnost jeho příběhů – minoritní část některých pramenů uvádí, že jsou postavy smyšlené a jedná se pouze o románové prvky, které autor knih do svých příběhů vložil.

Osvícený Casanova v době osvícenství

V létě roku 1750, kdy se Evropou šířil nově vznikající směr osvícenství, vstupuje Casanova do lóže Svobodných zednářů. Je nepravděpodobné, že by Casanova nějakým větším způsobem souzněl s touto uzavřenou mezinárodní společností, spíše se chtěl svým členstvím jednoduše dostat ke kontaktům. Očividně to nebylo ke škodě, jelikož se Casanova během svého života setkal s mnohými osobnostmi, včetně Wolfganga Amadea Mozarta, Benjamina Franklina, Kateřiny Veliké, Madame de Pompadour a francouzských myslitelů Voltaira a Rousseaua. Ve stejné době Casanova odcestoval do Paříže, kde se naučil francouzštinu, která se později stala jazykem jeho literárních děl.

Po pětiletém období, kdy cestoval Evropou skrz Paříž, Prahu, Vídeň i Drážďany, se vrátil do rodných Benátek, kde na něj však nečekalo vlídné přivítání. 26. června byl totiž zatčen a uvězněn, aniž by mu bylo sděleno na jak dlouho a z jakého důvodu. Casanova totiž „veřejně urážel“ tehdejší oligarchickou mocí nastavené hodnoty svými vztahy s urozenými dámami, jeptiškami či milenkou francouzského velvyslance opata De Bernis. Casanova však zosnoval svůj útěk, který provedl 1. listopadu roku 1756, kdy se protáhl skrze celu v podkroví a přes střechu a prostory paláce se dostal na svobodu.

Přibližně po roce získal opět pevnou půdu pod nohama a začal ve společenských kruzích hýřit. Namlouval si bohaté dámy, jejichž úspory pak nesvědomitě rozhazoval, a stal se také zakladatelem národní loterie – později byl jmenován dokonce výběrčím. Casanovův život byl od té doby nahoru a dolu. Byl středobodem několika skandálů a strávil nějaký čas ve vězení, ovšem téměř pokaždé se stejným výsledkem – někdo z Casanovových přátel či milenek zakročil a on mohl zvesela pokračovat ve svém rozjařeném životě. Casanova hodně cestoval, navštívil Holandsko, Švýcarsko, italská města Janov, Florencii a Řím, dále Londýn, Berlín, a dokonce i dalekou Moskvu.

Souboj s hrabětem aneb nic není černobílé

Chvíli pobýval také v Polsku, kde kvůli urážce jedné benátské baleríny vyzval na souboj s pistolemi místního hraběte Branického. Casanova zvítězil a vyvázl se zraněním ruky, zatímco svého soupeře těžce zranil - ten však ocenil Casanovovu čest a nechal ho jít. Prošel ještě znovu Francií, Španělskem a italskými městy, až se nakonec roku 1774 po osmnácti letech vrátil do Benátek. Vzhledem ke své „kriminální“ minulosti byl nucen státnímu aparátu nabídnout sám sebe do služeb špiona, ovšem zanedlouho byl z důvodu „slabého přínosu“ z této pozice propuštěn. A v této chvíli se opět projevila skutečnost „máš-li kontakty, dosáhneš čehokoli“. Casanova se vydal vstříc kariéře spisovatele a díky dříve vytvořeným kontaktům neměl problém s publikací, reklamou ani samotným vydáváním.

Není možné pohlížet na osobu Casanovy jednobarevně – nebyl to jen svůdník, kriminálník, podvratný živel a tak podobně, nýbrž i on v rámci možností věděl (ačkoli ve svém specifickém výkladu), co je to čest. Žen se často zastával, když mohl tak kdekomu pomáhal, jedné ze svých životních múz například po celou dobu svých cest platil nájem a posílal nevelké obnosy peněz, přestože sám často neměl mnoho. Tyto „ctnostné“ charakterové rysy však samozřejmě degraduje skutečnost, že se během svého života sblížil s odhadovaným počtem 132 žen.

„Cítil jsem, že jsem se narodil pro opačné pohlaví, vždy jsem ho miloval a dělal vše, co jsem mohl, pro to, abych jím byl milován," zní úryvek z jeho autobiografie.

Proč je Casanova symbolem a legendou?

Casanovova minulost a karma ho však v závěru života dohnaly. Dostal se do sporu s příslušníky benátské aristokracie a byl donucen uchýlit se do exilu. Roku 1783 opustil Benátky a po menší zastávce ve Vídni se stal knihovníkem na zámku v českém Duchcově. Zde tedy dožíval v podřadné roli služebníka hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna, ačkoli ještě o několik let předtím patřil do těch nejvýše postavených společenských kruhů po celé Evropě. Casanova v Duchcově zemřel 4. června roku 1798 a byl zde také pohřben – jeho hrob byl ovšem postupem času zapomenut a v současnosti není známo, kde se nachází. Casanova v Duchcově sepsal také své největší dílo „Historie mého života“, do kterého zaznamenal svůj skutečný (místy možná přibarvený) životní příběh. Dílem prostupuje jeho energie, inteligence a literární talent, navíc je v něm velice obratně zachycen každodenní život 18. století. Málokdo prožije život tak zajímavý, aby mohl knihu jej shrnující nazvat prostě „Historie mého života“, a přesto tím zaujmout čtenáře žijící stovky let po jeho smrti.

Podobné články

Doporučujeme

Další články