Před sametovou revolucí se u nás udála řada velkých protirežimních demonstrací. Jednou z těch nejvýznamnějších byla tzv. svíčková demonstrace z 25. března 1988, která je důležitá především proto, že se neodehrála v Čechách, ale ve slovenské Bratislavě.
Dopis v čokoládě
Jedna z mnoha předeher sametové revoluce se odehrála v březnu 1988 na Slovensku. Přitom původní plán protestu byl úplně jiný. Slovenský hokejista a emigrant Marián Šťastný, který byl výkonným místopředsedou disidentské organizace Světový kongres Slováků, přišel na podzim roku 1987 s nápadem uspořádat demonstrace před československými velvyslanectvími po celém světě za dodržování náboženských práv a svobod v socialistickém Československu. Za tímto účelem poslal zprávu (zabalenou v čokoládě) o tomto plánu na Slovensko Jánovi Čarnogurskému, katolickému intelektuálovi a jednomu z předních představitelů slovenského disentu. Slovenský disent byl totiž úzce spjatý s katolickou církví, čímž se odlišoval od svého českého protějšku, který se spíše sdružoval okolo Charty 77. Spolu s Čarnogurským akci naplánovali ještě Vladimír Jukl, Silvester Krčméry a František Mikloško.
Z původního plánu zahraničních protestů nakonec sešlo, ale představitelé tajné církve na Slovensku ve spojení s disidenty zorganizovali na 25. března 1988 (původní datum akce) třicetiminutové pokojné shromáždění se svíčkami v rukou na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě. Komunistické úřady akci nepovolily, ale přesto se toho dne ve čtyři hodiny odpoledne na náměstí sešlo na 3500 lidí a několik dalších v okolních uličkách. Kvůli dešti si demonstrující svíčky schovávali pod deštníky. O hodinu později začaly úřady zavírat přístup na náměstí.
Za potlačení demonstrace nové montérky
Krátce poté, okolo šesté hodiny, se skupinka demonstrantů čítající mezi 500 až 1000 lidmi vydala k budově Slovenského národního divadla, kde následně její členové zazpívali státní hymnu, papežskou hymnu a k hrůze přihlížejících komunistů se začali s růženci v rukách modlit. Politická komise, která všechno pozorovala ze 4. patra blízkého hotelu, přikázala jednotkám Veřejné bezpečnosti rozehnat dav – příslušníci následně začali ve vozech se zapnutými sirénami najíždět do davu. A to nebylo všechno – uniformovaní i civilně oblečení příslušníci Veřejné bezpečnosti a několik členů Státní bezpečnosti následně spustili masové zatýkání poklidných demonstrantů, kteří byli biti jak obušky, tak pěstmi. Následně se policisté neštítili bezbranné věřící kopat na zemi. Aby toho nebylo málo, byli povoláni pracovníci bratislavských technických služeb, kteří z připravených cisteren neustále kropili již tak mokré demonstranty – za svou pomoc při zatýkání následně každý pracovník obdržel prémii 200 korun a nové montérky.
I když se někteří věřící snažili nadále modlit a udržet tak pokojný průběh celé manifestace, bylo již pozdě. Komu se nepodařilo utéct, ten byl naložen do připravených vozů a odvezen na policejní stanice. Kromě vodních děl nasadily úřady i slzný plyn a dokonce i cvičené psy – přitom se neštítily násilí ani na starých lidech a na mládeži. Později vyšlo najevo, že bylo nasazeno na 953 příslušníků bezpečnosti, kteří zadrželi na 126 občanů a několik zahraničních novinářů. Po revoluci v roce 1989 došlo ke stíhání majora Sborů národní bezpečnosti Alexandra Kysuckého, jenž byl obviněn z nezákonného zatčení jednoho z vůdců celé akce, Františka Mikloška – ten spolu s Čarnogurským navrhl zastavení jeho stíhání, což bylo nakonec učiněno.
A tady si přečtěte, jak chtěla StB unést Pavla Tigrida.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
