Svědkové Putinovi sbírali odvahu 20 let. Teď mají sílu rozhodit, ale na víc se nezmůžou

Do českých kin vstupuje dokument Vitalije Manského Svědkové Putinovi. Někdejší dvorní kameraman Kremlu se ve snímku vrací k dvacet let starým záběrům, které pořídil při tvorbě prvního volebního videa současného ruského prezidenta. V tomto případě se dlouhé čekání na správnou chvíli vyplatilo. Svědectví o začátku putinovské éry totiž tvrdě doléhá až v současném kontextu.

... A zrodil se Putin

Je Silvestr 1999 a Rusové se z televizních obrazovek dozvídají zásadí zprávu - dosavadní prezident Boris Jelcin, první posovětská hlava státu, ze zdravotních důvodů abdikuje a vedení Ruska předává do rukou premiéra Vladimira Putina. Tímto momentem začíná dokument Vitalije Manského Svědkové Putinovi. A také rozhovorem s Manského zoufalou manželkou, která běduje nad putinovskou budoucností a vypadá jako jediný člověk široko daleko, který už tehdy předvídal, jak to celé dopadne...

Vitalij Manskij byl v 90. letech dvorním kremelským kameramanem a právě z té doby pochází většina záběru, z nichž jsou Svědkové Putinovi seskládáni. Byl to totiž právě Manskij, kdo dostal za úkol natočit Putinův předvolební film. Cesta od svěření moci přes úspěch ve volbách po návrat ruské hymny k sovětské melodii a prvotní rozčarování těch, kteří Putina do čela federace dosadili zabrala přesně jeden rok. Ten na ploše 102 minut divák prožívá stejně intenzivně, jako tvůrce filmu.

Režisér oceňovaného sokumentu V paprscích slunce totiž ve svém novém počinu nepředkládá klasický nezkreslený záznam skutečnosti. Snímek obsahuje komponovanou hudbu, rozuměj depresivní klavírek, který cíleně prohlubuje úzkost ze zásadních momentů prvního roku Putinovy vlády. Součástí příběhu je také Manského komentář, který tu pomáhá dvě dekády staré události zasazovat do kontextu, tu navádí, na co si dávat pozor a, bohužel, i co si o tom myslet.

Každý, kdo se orientuje v zahraniční politice a sleduje vývoj událostí v Rusku, vnímá, že to prostě není dobré. S Putinovou politikou se nedá souhlasit, a i kdyby ano, její ovoce je vypěstováno na šílených, amorálních věcech. Omezení svobody projevu, ovládání médií, likvidace těch, co se staví na odpor... Manského film není vyloženě tendenční, nesnaží se vyloženě vytvářet iluzi, že zobrazuje pravdu, ačkoliv to pravda vůbec není. On tu pravdu, kterou všichni známe, dramaticky umocňuje, pak se ale nebavíme o dokumentu. Svého cíle ale tvůrce dosáhl; vzbuzuje velkou úzkost a téměř závěrečná scéna s Jelcinem, vyděšeně rozčarovaným z nástupce, kterého si sám vybral, je zároveň momentem, se kterým se divák po necelých dvou hodinách v kině dokáže nejvíce ztotožnit.

Větší sílu, než na chvíli rozhodit inteligentního pozorovatele s všeobecným přehledem ale Manského dílo nemá. Filmař přiznává, že je taktéž svědkem Putinovým a snímek točil v době, kdy ještě rozhodně nepatřil k Putinovým odpůrcům. Nabízí několik rozhovorů mezi čtyřma očima s ruským mocnářem, v nichž je Putin sice na dnešní poměry nezvykle sdílný, avšak je znát, že už tehdy si moc dobře hlídal, co vypouští z úst. Rozhodně nesledujeme pravý stav věcí.

Emoce budící stylizace a autocenzura hlavního subjektu filmu tak sice zanechají dojem, ale že by kus dokázal zburcovat davy a pomohl svrhnout muže, který prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, to se určitě nestane. To ostatně potvrzuje i fakt, že Putinovi lidé na film nijak nereagovali a Manskij i jeho rodina jsou stále naživu. Pokud se chcete cítit jako uvědomělý intelektuál, snímek byste vidět měli, ale nic víc, než že Putin byl čirým zlem skutečně odjakživa, se nedozvíte.

A tady se podívejte na jinou premiéru tohoto týdne: snímek Dívka v pavoučí síti.


Komentáře