Na neděli připadalo 34. výročí od blahořečení asi nejslavnější české světice Anežky České. Došlo k němu 12. listopadu 1989, jen pár dnů před sametovou revolucí, a za svatou ji prohlásil tehdejší papež Jan Pavel II. Lidé ji však za světici považovali mnohem dřív, dokonce již za jejího života. Věřili, že právě na její přímluvu došlo k celé řadě zázraků. Dnes tuto Přemyslovnu vnímáme jako světici, ale ona byla českou princeznou ze slavného rodu Přemyslovců a svého času velmi žádanou nevěstou.
Velmi žádaná nevěsta
Kdy se přesně narodila, není úplně jasné, ale udává se datum 20. ledna 1211 (datum jejího narození se v různých pramenech liší, pohybuje se od r. 1205 do r. 1211). Na svět přišla jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Je známé, že jako většina přemyslovských princezen i Anežka měla být pěšákem na politické šachovnici evropských panovnických dvorů, ale jména všech jejích nápadníků či plánovaných ženichů už zdaleka tak známá nejsou. Ale žádaná nevěsta to opravdu byla a není ani divu.
Na svou dobu byla velmi vzdělaná, vychována byla v doksanském a třebenickém klášteře a po zasnoubení s německým králem Jindřichem také na vídeňském dvoře. Ke sňatku s Jindřichem však z politických důvodů nedošlo. O Anežku se ucházeli i další vznešení nápadníci.
Služebnice Boží
Anežka měla mnohem víc než ke světským strastem i slastem blíže k Bohu a toužila vstoupit do kláštera, aby se tak stala služebnicí Boží. Král Václav I. s duchovní dráhou své sestry nejenom souhlasil, ale dokonce ji podpořil i konkrétními skutky. Vyhověl jejímu přání a daroval jí v Praze místo, kde v r. 1234 založila klášter sv. Františka pro ženský řeholní řád klarisek. Dnes ho známe jako klášter sv. Anežky České a sídlí v něm Národní galerie. Vznikly tu ale vlastně dva konventy: mužský klášter menších bratří sv. Františka a právě ženský klášter řádu sv. Kláry. Sama Anežka vstoupila do kláštera spolu se sedmi pannami z význačných českých rodů a stala se jeho první abatyší. Při klášteře byl založen také špitál, který Anežka spravovala až do roku 1238, kdy se také zřekla úřadu abatyše. Ve špitále i v klášteře však působila Anežka až do své smrti 2. března 1282.
Neobyčejný význam v rozlehlém komplexu budov kláštera Na Františku měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo na Anežčinu žádost roku 1237 přeměnil papež Alexandr IV. v samostatný Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Anežka Česká se tak stala jedinou zakladatelkou mužského řeholního řádu a zároveň zakladatelkou jediného řádu, který vznikl na českém území. Do dnešních dob sídlí na Starém Městě u Karlova mostu, na Křižovnickém náměstí.
Díky této šlechtičně sem bylo později z kostela sv. Víta na Pražském hradě přeneseno rovněž pohřebiště českých panovníků. Zde byla po své smrti 6. března 1282 pochována i Anežka; odpočívala tu po boku svého bratra, krále Václava I., matky královny Kunhuty Uherské či Guty II., desáté dcery krále Václava II. Její ostatky ale v průběhu toku času zmizely a hrob nebyl dosud objeven. Dá se předpokládat, že ostatky byly zřejmě v obavách před častými záplavami z kaple vyzvednuty a někam přeneseny. Jedna z legend vypráví, že řádové sestry její ostatky odnesly na útěku před husitskými vojsky a uložily je na neznámé místo. Až prý bude Anežčin hrob nalezen, v Čechách nastane doba štěstí, vzájemné lásky a blahobytu.
V klášteře se Anežka zdaleka neuzavřela světu, jak by se mohlo zdát. Po celý svůj život pečovala o chudé a nemocné, včetně lidí malomocných, trpících morem a jinými hroznými chorobami středověku. Její laskavost a milosrdenství žily ve vzpomínkách prostých lidí po staletí.
Ta, co umí zázraky
„A jí udělil Hospodin za dokonalost chvályhodného obcování takovou milost a sílu, že v životě i při smrti a po smrti zářila tak velikou skvělostí zázraků, že zřejmě byly a jsou denně potvrzené známky její svatosti.“ To je citace z dopisu měšťanstva papeži z roku 1238 o kanonizaci Anežky České – Přemyslovny, Kronika Zbraslavská, Kniha Druhá. O zázracích, které vykonala za svého života i po smrti, se zachovala řada legend. Jedna velmi půvabná líčí, jak Anežku požádal o pomoc pro svou nemocnou choť Žofii rytíř Konrád. Na smrt nemocná paní měla jedné noci sen, že z nemoci ji může vyléčit pouze jablko darované rukou Anežky České – Přemyslovny. Přišel tedy rytíř do kláštera a prosil Anežku, aby přání jeho ženy vyplnila. Anežka samozřejmě souhlasila, protože to však bylo v zimě a jablka z klášterní zahrady již byla všechna rozdána chudým, marně hledala ve spíži jediné jablíčko. Vyšla tedy na zahradu, aby se podívala, zda alespoň jedno jablko nezůstalo zapomenuto na stromě. Hledala však marně. Smutně pohlédla k nebi a tu se jí zdálo, že z malého modrého kousku oblohy mezi šedými mraky vylétl k zemi stříbrný paprsek. Považujíc to za znamení, požehnala Anežka nejbližší strom a hle, stal se zázrak. Nejspodnější větev jabloně se obalila listím a mezi ním uzrála tři krásná jablka. Anežka vroucí modlitbou poděkovala nebi, utrhla jedno jablko a odnesla je rytíři. A jeho nemocnou paní jablko darované Anežkou skutečně uzdravilo.
Ale že to trvalo...
Není proto divu, že o Anežčinu kanonizaci usilovala celá řada českých panovníků, zejména Eliška Přemyslovna a Karel IV. Žádnému z nich se to však nepodařilo. Teprve v r. 1874 byl Anežce udělen titul „blahoslavená“ a vroucí přání mnoha generací věřících se splnilo až 12. listopadu roku 1989, kdy byla papežem Janem Pavlem II. v Římě prohlášena za svatou.
Svatá Anežka Česká bývá zobrazována s modelem kostela v ruce a v řeholních šatech s korunkou, někdy s trpícími lidmi u nohou anebo jak ošetřuje nemocné či sytí hladové. Díky zařazení mezi české zemské patrony ji najdete i mezi svatými kolem jezdeckého pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
