V Československu se objevuje na konci léta 1945 v Karlových Varech. Jak se skutečně jmenoval a kdy a kde se narodil? Jak později přiznal, jeho skutečné jméno znělo Jermulenko, podle svého partyzánského průkazu se měl narodit 23. března 1922. Jestli si tyto informace nevymyslel, nelze zjistit. Tvrdil o sobě, že se účastnil slovenského národního povstání, měl se narodit na pomezí Litvy a Běloruska. Vůbec o sobě vyprávěl heroické historky z války hodné akčního hrdiny. Tvrdil dokonce, že to byl on, kdo vyvěsil sovětskou vlajku nad Reichstagem. Opatřil si také partyzánský průkaz – prohlašoval o sobě, že byl členem odbojové organizace Smrt fašismu! Podle pamětníka si Skomarovský v Příbrami sehnal dva důvěryhodné chlapy – jednomu nejspíš zaplatil, druhému dal svůj kožený kabát. Šel na kriminálku v Příbrami, kde mu jeho kumpáni dosvědčili, že se účastnil odboje a byl za to v koncentračním táboře. Dostal potvrzení o odbojové činnosti, později partyzánský průkaz. Výřečnost byla vůbec Skomarovského nejsilnější zbraní. Získal potřebné dokumenty a dostal československé občanství. Obdržel Československý válečný kříž a medaili za chrabrost – nejvyšší vyznamenání, která mohl občan dostat. Vrchol všeho je, že mu je předával sám Beneš, fotografie jeho a ostatních (skutečných) partyzánů s prezidentem proletěla tiskem.

Karlovarský boss

Skomarovský mezitím upevňoval a navázal vztahy s vysokými důstojníky Rudé armády a také čile obchodoval. Dnes bychom řekli vekslák. Jako válečnému hrdinovi, a tedy důvěryhodnému člověku, mu byl dán v roce 1945 do správy statek, na kterém pracovali sudetští Němci. V té době už měl kontakty na hlavní štáb Rudé armády sídlící v Hotelu Imperial. Skomarovský vydržel na statku až do odsunu Němců, poté by musel pracovat. A tak se začal dívat po jiné příležitosti. Požádal, jestli by nemohl spravovat něco jiného. Dostal do správy firmu Karl Albert – autodoprava. Ta však pod jeho vedením nevzkvétá, Skomarovský prodává díly na černo. Jako zaměstnance si pod sebe vzal své kumpány – mezi nimi byl jistý Ivan Rousinov. Skomarovský se však se svým kumpánem pohádal a ten mu vyhrožoval, že odhalí, kdo skutečně je. Náš hrdinný partyzán vymyslel lest – řekl Ivanovi, že má tip na vinný sklep, který by šel vyloupit. Ivana nakonec přesvědčí. Mezitím Skomarovský běží na policii, kde podává hlášení, že ví o připravované loupeži. Policie s ním počká na místě činu a Ivan skutečně přijde. Vše se odehraje rychle, ozvou se dva výstřely a Ivan leží na zemi mrtev. Skomarovský tvrdí, že Ivan vystřelil první a on se jen bránil. Kriminálka mu věří – vždyť je to sovětský hrdina. Neudělá se ani expertíza, která by zjistila, že ze zbraně, z níž měl střílet Ivan, nebyl vystřelen ani náboj (Skomarovský ji dal mrtvému Ivanovi do ruky). Tato epizoda jej jenom utvrdí v jeho absolutní sebedůvěře.

mohlo by vás zajímat

Smrtonosný převaděč Hubert Pilčík: vraždící bestie spáchala ve své cele sebevraždu

Odhalení hrdiny

Po tomto incidentu si jej již všimla StB, ale stále byl ještě svobodný a mohl kšeftovat. Po roce 1948 se na Karlovarsku rozjel byznys s převaděčstvím. Soudí se, že podobně jako Hubert Pilčík někoho převedl a někoho zabil. Tím se dostáváme k manželům Petlanovým z Plzně. Skomarovskému se líbil jejich automobil a chtěl jej získat – rozhodl se však, že za vůz platit nebude. V rámci začátku převáděcí akce je Bělousov (Skomarovského pomocník) pozval k sobě do Varů. Když je opili a manželé usnuli, tak je společně ubili – Skomarovský rozmlátil Petlanovi obličej kladivem, jeho spolupracovník si vzal na starost manželku. Po tomto činu mu už byla na stopě kriminálka. Byl zatčen a také byl znovu otevřen případ vraždy u vinného sklepa. Začínal se rýsovat portrét sériového vraha. Skomarovskému zatrnulo, uvědomil si, že by mohl dostat trest smrti. Na začátku roku 1950 začal tvrdit, že vůbec není Skomarovský, nýbrž Hrihorij Pavlovič Jermolenko, válečný zajatec, který byl přinucen ke vstupu do Vlasovovy armády. Jako takový by dostal po válce trest smrti. V 50. letech se však v SSSR již za členství ve zmíněné armádě nepopravovalo, rozhodl se tedy, že vymění případnou oprátku v Československu za pracovní tábor v Sovětském svazu. Skutečně byl do SSSR odeslán. Mnozí poté tvrdili, že zde měl dostat trest smrti. V Sovětském svazu však měl vyjít rozhovor, ve kterém Skomarovský hovoří o svých zásluhách na osvobození Československa. Pokračoval tak ve své mystifikaci a spravedlnost jej zřejmě nedostihla. Badatel Kristian Houf soudí, že měl na Karlovarsku na svědomí na 40 lidí.

ZDROJE:

Převedu vás... na onen svět, Emil Hruška, 2012

Přísně tajné skandály, Jaroslav V. Mareš, 2019

Badatelé živě: Podvodník, který oklamal samotného prezidenta

https://dvojka.rozhlas.cz/statni-vyznamenani-pro-vraha-6942553