„Léta 1389. V neděli na Velikú noc Židé v Praze jsou zbiti a spáleni,“ napsal ve svých Pamětech Mikuláš Dačický z Heslova. Právě těchto pár suchých, strohých slov připomíná, že 18. dubna 1389 došlo k největšímu středověkému pogromu na Židech, který byl v českých zemích spáchaný. Stalo se tak za vlády Václava IV. a zahynula při něm většina obyvatel tehdejšího pražského židovského města. Zemřely stovky a stovky mužů, žen i dětí. Domy byly vypálené, obchody vydrancované. Proč ale?
Začneme trochu zeširoka. Židé neměli v období celého středověku obecně jednoduché postavení. Dva církevní koncily, které proběhly na konci 12. a na začátku 13. století, navíc nařídily, aby byli označeni, a to buď žlutým kolečkem nebo kloboukem stejné barvy. Mimo ghetta, ve kterých žili, navíc mohli jen obchodovat, případně se věnovat finančnictví.
Polovina čtrnáctého století byla pak výrazně poznamenaná morovou epidemií, která zasáhla velkou část Evropy. „Černá smrt“, jak se plicnímu moru tehdy také říkalo, měla na svědomí opravdu velkou část tehdejší evropské populace. A byli to právě Židé, kteří byli společně s malomocnými považováni za původce nákazy. V té době panovaly mezi lidmi domněnky, že epidemii způsobuje otrávený vzduch a hlavně voda. A trávení studní bylo připisované Židům. Plno nevinných lidí tenkrát skončilo na hranicích, kde byli upalovaní, a to napříč celou Evropou.
I když byli v Čechách Židé už od dob vlády krále Přemysla Otakara II. (kolem 1233 –1278) pod panovníkovou ochranou, klid jim to nezajistilo. Jejich zvláštní postavení a právní ukotvení spíše v lidech vyvolávalo zášť a nenávist. K útokům na židovskou komunitu docházelo i v českých zemích.
Velikonoční pohroma
Českým zemím se největší pogromy západního rozsahu vyhnuly. Došlo „pouze“ ke dvěma. K jednomu v roce 1349 ve Vratislavi, která byla tehdy českým městem, a následně v roce 1350 k vyvraždění všech Židů v Chebu. Dav tam na ně zaútočil po kázání tamějšího minoritského mnicha. To nejhorší mělo ale teprve přijít, a to v roce 1389.
Tvrdí se, že na Boží hod velikonoční 18. dubna 1389 kráčel pražskou uličkou katolický kněz a nesl v rukou oltářní svátost. Šel k umírajícímu. Proti němu měla jít skupinka Židů, z nichž někdo údajně vzal kámen a po knězi ho hodil. Nejen, že útočník zasáhl kněze, ale měl poškodit také jím nesenou svátost. A malér byl na světě. Několik Židů bylo potom za tento delikt zavřeno do vězení, to jen pro doplnění. Rozzlobený napadený kněz běžel na dnešní Staroměstské náměstí a povolal další spolusouvěrce k pomstě.
Do pražského židovského ghetta vtrhl rozběsněný dav. Nikdo neřešil, kde je pravda, zda se vše událo tak, jak bylo prezentované. Začaly se zapalovat domy a vraždit lidé. Některé prameny uvádějí, že umřelo kolem 3 000 lidí. Jde tak o největší protižidovský pogrom v českých zemích.
Židé měli tehdy smůlu ještě v jedné věci. V té době byl král Václav IV., který byl považovaný za přítele Židů, mimo město. Nenávist a zášť vůči židovskému obyvatelstvu Prahy mohly tak zvesela kvést, Židé neměli zastání u nikoho…
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
