2. března tomu bylo přesně 200 let od narození Bedřicha Smetany, uznávaného skladatele a titána české národní hudby, který spolu s Antonínem Dvořákem patří v tuzemsku i ve světě k těm vůbec nejvýznamnějším českým tvůrcům na poli klasické hudby. Ačkoli Smetana usiloval celým svým dílem v duchu pozdního národního obrození o vytvoření svébytného českého hudebního stylu, byl za některé své netradiční přístupy ke kompozici tvrdě a nevybíravě kritizován, zejména svým ješitným nepřítelem Františkem Pivodou.
Základy národního repertoáru
Největší inspirací Bedřicha Smetany, rodáka z Litomyšle, byl v počátcích jeho rané tvorby uherský skladatel Franz Liszt. „S pomocí boží budu jednou v technice Lisztem a v komponování Mozartem,“ skládá svým idolům poklonu Smetana. Právě na základě soudobých světových podnětů a tuzemských motivů se Bedřich Smetana snaží položit základy českého národního repertoáru.
Historie ukázala, že tyto snahy a jejich realizace byly veleúspěšné. To si však tehdy rozhodně nemyslel František Pivoda z jihomoravských Žeravic, učitel zpěvu a hudební kritik, jenž by však zasluhoval spíše titul „Smetanův kritik“.
František Pivoda
Pivoda se narodil roku 1824, stejně jako Bedřich Smetana. Roku 1842 se stal učitelským pomocníkem v Záhřebu a od roku 1844 ve Vídni, kde i pokračoval v intenzivním studiu hudby. Studoval hru na klavír, zpěv a kontrapunkt. Sám také komponoval, vyučoval zpěv a poté co se usadil v Praze, založil roku 1866 Pivodovu pěveckou školu, zaměřenou na výchovu operních pěvců.
Stal se jedním z prvních členů Umělecké besedy pěveckého sboru Hlahol a redaktorem Hudebních listů. Zatímco Pivodovy skladby, kterých zkomponoval asi 150, jsou dnes prakticky zapomenuty, značný význam má jeho pedagogická činnost. Vydal několik učebnic hudební výchovy a zpěvníků zpěvu, jeho metody využíval například i světově uznávaný český skladatel Leoš Janáček.
Nejvíce však ve výsledku proslul jako tvrdý a vytrvalý kritik a hlavní odpůrce Bedřicha Smetany, kterému vytýkal „wagnerismus“ a „nezáživnou cizotu“. Nepřátelství bylo definitivně stvrzeno v době, kdy Smetana z důvodu rozdílných uměleckých názorů nepodpořil Pivodův plán operní školy při Prozatímním divadle.
Zpěv proti orchestru
„Jediné, co Smetanovi závidím, je jeho choť,“ vyjadřoval se na skladatelovu adresu František Pivoda. Zdánlivý kompliment, spíše kousavou poznámku, však myslel jízlivě. Pivodova frustrace byla v každém komentáři směrem ke Smetanovi znát. Středobodem Pivodovy kritiky však pochopitelně nebyly Smetanovy rodinné peripetie, ale přístupy k hudební kompozici.
„Upírá lidskému zpěvu možnost k výrazu přivésti, co v duši lidské citem žije,“ napsal Pivoda o Smetanově tvorbě. Pivodovi, učiteli zpěvu a řediteli pěvecké školy, z jeho perspektivy pochopitelně vadilo to, že skladatel ve svých operách kladl důraz spíše na orchestr namísto zpěvu, a že tedy orchestr před pěvci „upřednostňuje“.
Když navíc Smetana začne na stránkách Národních listů kritizovat „staré“ pojetí opery a odmítne přijímat žáky Pivodovy školy do Prozatímního divadla, Pivodův pohár nelibosti se nejen naplní, ale i přeteče. Pivoda cítil ohrožení a proti Smetanovi začne po premiéře opery Dalibor v roce 1868 zcela neskrytě a nevybíravě bojovat. V rámci kritiky se nebojí i těch nejtvrdších obratů, když Smetanu obviní, že „odklonem od slohu opery Prodaná nevěsta se stal zrádcem českého národního umění“.
Pozůstalost
„Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já jen se obdivuju velikosti jejich, a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění, a především pravdivé. Vy to už dávno u mně znáte, ale jiní to nevědí, a myslejí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat ze Smetanismem, jen když ten sloh je poctivej!“ vyjádřil své stanovisko v reakci na kritiky sám Smetana prostřednictvím dopisu A. Čechovi z 4. prosince 1882.
Slovutný skladatel umírá v roce 1884 a historie mu ve svým způsobem vágní a ploché diskuzi o těch „správných“ národních motivech dává za pravdu, když jej shledává jako jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů. František Pivoda svého úhlavního soka přežívá a umírá 4. ledna roku 1898. Ze zvláštní ironie osudu je jeho pozůstalost uložena ve Smetanově Muzeu v Praze.
Zdroj: EpochaPlus, Wikipedia
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
