Spiknutí v Cato Street mělo být provázeno i řezáním hlav. Spiklenci chtěli povraždit celou britskou vládu včetně premiéra – G.cz
Vyhledávání

Spiknutí v Cato Street mělo být provázeno i řezáním hlav. Spiklenci chtěli povraždit celou britskou vládu včetně premiéra

Zdroj: Unknown author - http://www.slangon.com/blog/, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=10263901

Úmysl zlikvidovat všechny britské ministry vlády včetně premiéra, policejní past, třináct zatčení, smrt jednoho policisty a poprava pěti zločinců. To vše se týká události, jež se odehrála 23. února před 201 lety poblíž Edware Road v Londýně. Toho dne měl být povražděn celý britský vládní kabinet; všichni ministři i premiér. Údajně mělo dojít i k řezání hlav. Spiknutí v Cato Street mohlo být jedním z nejzásadnějších spiknutí v britských i evropských dějinách, ovšem pouze za předpokladu, že by bylo úspěšné. I tento rozsáhlý a podrobně naplánovaný pokus o puč a svržení vlády však skončil dříve, než začal.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 23.2.2021, 13:53

Revoluční Evropa devatenáctého století

Ne snad, že by se v 19. století nebo snad dokonce v celých dějinách jednalo o něco neobvyklého. Revoluce, spiknutí, převraty či defenestrace jsou jednoduše nedílnou součástí nejen britských politických dějin. Zvláště pak ve zmíněném 19. století, kdy začala část existujících monarchií volat po transformaci v národní republiky. Nevolaly po ní samotné monarchie, ale pochopitelně nespokojení občané, již byli navíc nakopnuti situacemi v okolních státech a tehdejším „trendem“. Velká Británie je v podstatě od samotného počátku definicí evropské monarchie a byla tedy ve srovnání s ostatními v tomto ohledu mnohem stabilnější. Ovšem i v Británii došlo k určitým událostem, jež by samy o sobě tvrzení o jakési stabilitě mohly vyvrátit.

Spojené království se počátkem devatenáctého století nacházelo v nelehkých časech. Ani Británie se totiž neubránila dopadům tehdejší evropské situace, přestože se třeba jednalo o jednu z nejmocnějších světových velmocí. Roku 1815 skončily napoleonské války a celá Evropa, Anglii nevyjímaje, se nacházela v nelehké ekonomické situaci. Takové jsou konsekvence válek.

Anglické občany sužovala nejen ekonomická krize, ale také značné politické represe. Zvyšování daní, obilný zákon, zvýšení cen potravin a další podobné zásahy státu do životů lidí, ať v té době byly třeba potřebné a opodstatněné, se občanům prostě nelíbí. Roku 1820 navíc zemřel král Jiří III. a nová vládní krize byla na světě. A přesně tyto situace jsou rodištěm všech revolucionářů a revolučních hnutí, kteří ve zdánlivě „bezvýchodných“ situacích spatřují příležitost. Příležitost konat a měnit. Celonárodní vzpoura byla na spadnutí.

Spiknutí v Cato Street

Revoluce a definitivní změna měla přijít po události z 23. února roku 1820. Toho dne došlo ke spiknutí v Cato Street. Za spiknutím stála skupina zvaná Spenceanští filantropové, jež si dala jméno podle britského radikála Thomase Spence. Skupina byla dobře známá nejen svým revolučním zaměřením a podílem na nepokojích a protivládní propagandě, ale také úmyslem svrhnout vládu. V čele skupiny stály dvě nejvýraznější osobnosti – Arthur Thistlewood a George Edwards.

Samotný komplot se plánoval několik měsíců, mělo se tedy jednat o opravdu promyšlený puč. Možná byl ale od samého počátku dobře naplánovanou policejní provokací. Jeden z šéfů skupiny, George Edwards, byl totiž nasazeným policejním špionem. O tom však neměl nikdo ze skupiny ani tušení, proto byli všichni členové skupiny včetně Thistlewooda přesvědčeni o tom, že akce bude provedena úspěšně. A co se vlastně mělo přihodit?

Řezání hlav

Revoluční skupina měla v úmyslu provést atentát na celý britský kabinet, premiéra Roberta Jenkinsona nevyjímaje. Návrh byl vznesen Georgem Edwardsem, policejním špionem, proto se mohlo velice pravděpodobně od počátku jednat o policejní past a dobře naplánovanou provokaci - uměle vyvolat revoluci a následně ji s dostatečnou pozorností veřejnosti sebevědomě potlačit. Thistlewood se pro Edwardsův návrh ale doslova nadchl.

Cílem celé akce tedy bylo povraždit kompletní vládní kabinet, který měl být onoho osudného večera na společné večeři, následně se zmocnit klíčových budov, svrhnout vládu a založit „Výbor pro veřejnou bezpečnost“, jenž by na revoluci dohlížel. Akce dostala jméno podle londýnské ulice, v níž se spiklenci scházeli. K vykonání naplánovaného útoku se přihlásilo příhodně 27 mužů, kteří se na večer 23. února vyzbrojili noži, pistolemi a ručními granáty. Jeden z účastníků, bývalý řezník James Ings, měl údajně za úkol všem povražděným ministrům uřezat hlavy a vystavit je na Westminsterském mostě.

Neúspěch a policejní razie

Spiknutí bylo vlastně u konce již od samého počátku. Za veškerou organizací a iniciativou stál totiž policejní špion. V den, kdy mělo k promyšlenému spiknutí dojít, tedy 23. února, čekala v Cato Street kromě spiklenců také dobře informovaná policejní jednotka. Policie proti spiklenecké skupině zakročila kolem půl osmé večer. Poté, co policisté vtrhli do domu, se spustila zmatečná rvačka. Někteří se pokojně vzdali, jiní začali prchat a někdo se dal do vytrvalého boje, za což zaplatil životem i jeden z účastnících se policistů.

Několik měsíců plánovaná akce se tedy ve výsledku ani nedostala mimo londýnskou Cato Street. Tam, kde byla síť piklí upředena, došla také svému konci. Všichni účastníci spiknutí byli dopadeni a postaveni před soud. James Ings, jenž měl být tím, kdo mrtvým politikům odřeže hlavy, vykřikl u soudu: „Přivedl nás sem hlad. Smrt pro mě bude potěšením. I kdybych měl padesát krků, nechal bych si je raději všechny zlámat, než abych viděl své děti hladovět!“ Šéf skupiny Arthur Thistlewood zase prohlásil: „Mrtvý jsem již od chvíle, kdy svobodu a spravedlnost vyhnala z této země skupina darebáků. Jejich lačnost po krvi je stejná jako lačnost po lupu.“ U soudu padlo pět rozsudků smrti, ostatní zločinci byli odsouzeni k doživotnímu vyhnanství v Austrálii.

Ačkoli se spiknutí nevydařilo a k plánovanému krvavému atentátu nedošlo, událost v britské historii přeci jen zanechala znatelnou stopu a svým dílem přispěla k budoucímu formování britské demokracie.

Podobné články

Doporučujeme

Další články