O nešťastníkovi jménem Joseph Merrick jste možná viděli film Davida Lynche. Pokud ne, půjčte si ho nebo stáhněte. Jmenuje se Sloní muž (1980) a zobrazuje asi nejděsivější příběh, jaký může člověka potkat. Mnohem, mnohem děsivější, než je vaše dnešní kocovina. Představte si, že se krátce po narození začnete měnit ve zrůdu. Postupně se vám zvětšují rty a kůže vašeho obličeje a rukou se pokrývá podivnými hrbolatými výrůstky. Taky vám začne otékat hlava, ale mnohem víc, než kdyby vás třeba poštípaly vosy. Lebka se deformuje do podoby nestvůrného karfiolu. Rodiče se vás zřeknou a cizí lidé se vám nejdřív posmívají a pak se vás začnou bát. Hnusíte se každému, koho potkáte. A protože jste inteligentní a protože to postupuje pomalu, svou totální zrůdnost si “vyžerete” až do samého dna. Přesně tohle se stalo Angličanovi Josephu Merrickovi (1862 – 1890). Vědci se dodnes neshodnou, co bylo příčinou jeho děsivé proměny. Podle jedné verze šlo o neorofibromatózu – vzácnou genetickou poruchou, způsobující vznik nezhoubných nádorů v nervové tkání různých částí těla. Podle druhé verze Merrick trpěl Proteovým syndromem – vrozenou nemocí, vyvolávající nekontrolovatelný růst tkání. Na celém světě bylo dodnes bylo popsáno jen několik desítek případů tohoto onemocnění. Podle druhé verze měl Merrick tak neuvěřitelnou smůlu, že zdědil jak neurofibromatózu tak i Proteův syndrom najednou. A podle čtvrté verze neměl ani jedno ani druhé a příčina jeho strašlivého prokletí zůstává neznámá. Maska, bez které nevycházel ven   “Slonímu muži” se rty postupně protáhly asi o třicet centimetrů, takže opravdu připomínaly sloní chobot. Aby vůbec mohl jíst, musel si rty nechat odoperovat. Na živobytí si nějakou dobu vydělával jako zrůda v kabaretu. Pak si ho všiml lékař Frederick Treves, který mu zařídil doživotní ubytování v nemocnici. „Merrick byl nejodpornější exemplář lidstva, který jsem kdy viděl,” napsal později. “Nikdy jsem se do té doby nesetkal s tak zvrácenou verzí člověka, jako byl tento jedinec…“ Nejhorší na tom ovšem bylo, že se to týkalo jen tělesného vzhledu. Merrick byl totiž v jádru velmi citlivý a hodný člověk, smířený se svým postižením. V pokoji, kde žil, jen nesmělo být zrcadlo. Ten pokoj opouštěl jen v noci, aby se mohl projít po dvoře. Sloní muž zemřel ve věku 27 let poté, co si chtěl vyzkoušet, jaké to být “normální”. Až do své smrti totiž musel každou noc klimbat v sedě s hlavou složenou na kolenou. Jeho lebka byla příliš těžká než aby ji jeho vaz vleže unesl. Když to zkusil, vaz si zlomil. Nešlo ale o sebevraždu, jak bychom čekali. “Často mi říkal, že by chtěl spát vleže ‘jako my ostatní’“, napsal později doktor Treves. “Musel se rozhodnout k provedení experimentu. A tak se stalo, že jeho smrt je důsledkem touhy, která dominovala jeho životu – patetické, ale beznadějné touhy ‘být jako ostatní’“. Merrickův životní příběh nepřestává dojímat, vzrušovat a děsit. Jak asi třeba při takovém rozsahu postižení obličeje zněl jeho hlas? Vědci se to nedávno pokusili zjistit. Podle dochované kostry Sloního muže vymodelovali masku, kterou postupně nasadili herci. Tady je výsledek:

A teď si vezmete brufen a jděte se ze silvestrovské kocoviny vyspat. Až se vzbudíte, trpělivě vyslechněte, co jste vyváděli. Zvratky se uklidí, rozbité lahve zametou, půlnoční rvačka se sousedem a hádka s přítelkyní nebo manželkou se za pár dnů zapomene. Na světě jsou horší věci…