První doklady o prohibici alkoholu nalézáme jak ve starověké Číně, tak ve starověkém Egyptě. To jsou však společnosti té naší natolik časově i kulturně vzdálené, že jakékoli analogie s dnešní dobou ztrácejí smysl. To stejné by se dalo říci i o pokusech zakázat alkohol v islámských zemích či ranně křesťanské Evropě. První relevantní společenské důsledky prohibice – alespoň v našem kulturním okruhu – můžeme pozorovat na případu meziválečné prohibice v USA. Ta byla vyhlášena mezi lety 1920 a 1933 a její dopady byly obzvláště tristní. Motivem zavedení prohibice alkoholu bylo zmírnění celospolečenských a zejména rodinných dopadů alkoholismu. Reálným výsledkem však bylo domácí pálení, černý trh a dle některých dokonce i zvýšení spotřeby alkoholu.

Se stejným trendem „suchých zákonů“ se hned v několika vlnách setkalo i Rusko. Po tom Gorbačovově z roku 1985 se Rusové pustili do pálení domácí samohonky s takovou vehemencí, že byl zákon v roce 1987 raději zrušen. Severské státy (kromě Dánska) si také prošly několika pokusy absolutního zákazu alkoholu. Kromě večírkových výletů do Estonska a nezřízeného pití na „alkoholových“ trajektech bylo výsledkem nalezení jakéhosi rovnovážného stavu v podobě přísné regulace jak místa, tak doby prodeje alkoholu. V Polsku se pak po omezení prodeje alkoholických nápojů před 13. hod. z roku 1982 (zrušeno 1990) přesunuly pracovní obědy na dobu po 13. hodině, jelikož se před jednou hodinou odpoledne zpravidla stály fronty před obchody.

V českém prostředí sice s absolutní prohibicí alkoholu žádnou čerstvou zkušenost nemáme (jedinou výjimkou je několikaměsíční období na přelomu let 2012 a 2013, kdy byl kvůli metanolové aféře zakázán prodej tvrdého alkoholu), ovšem idea úplného zakazování se nevyhnula ani nám. V posledních letech ji lze pozorovat v oblasti takzvané „nulové tolerance hazardu“, kterou obce na svých územích implementují i přes fakt, že má Česká republika na národní úrovni jednu z nejpřísnějších regulací hráčství v rámci Evropy.

Jak nás učí historie, prohibice byla vždy nástrojem populistické politiky a její úskalí spočívá v nepochopení závislostního chování. To totiž není původní, ale odvozené. Závislostním chováním, ať už jde o závislost na alkoholu, drogách, toxickou závislost na druhých osobách, či gambling, totiž pouze odsouváme pozornost od bolesti, popřípadě saturujeme nedostatek štěstí. To jsou ve zkratce dva základní motivy, které člověka k závislostnímu chování vedou. Je tak jasné, že odejmutím předmětu závislosti jen vytvoříme prostor pro naplnění potřeby jinde – ať už v jiné podobě, nebo svépomocí.

Obecně platí, že prohibice může z části fungovat tam, kde dostupnost předmětu závislosti doprovází nějaká pomyslná bariéra. Tvrdé drogy si těžko vyrobíte doma – jejich příprava je komplikovaná, leckdy nebezpečná a vyžaduje přístup k velmi specifickým surovinám. Závislost na nich vzniká v relativně krátkém čase, což je spolu s onou nebezpečností relevantním argumentem pro jejich tvrdý zákaz, i když i o jeho vhodnosti se vedou minimálně akademické diskuse. Přístup k tabáku, podomácky vypálenému alkoholu či dvěma hracím kostkám se ale prakticky zakázat nedá, neboť se nedá státní mocí ani kontrolovat, ani vynutit. Absolutní zákaz takových činností zákonitě povede k tendenci překrývat bolest či dosahovat štěstí jinde nebo jinak – a mnohdy nebezpečnější cestou.

Zajímavé období pro pohled na úspěch absolutních zákazů může být i zkušenost s covidovým lockdownem, který byl v oblasti herního průmyslu pro kamenná kasina prakticky rokem herní prohibice. I přesto, že v tomto případě nelze mluvit o populistickém plošném politickém kroku, a tudíž ani motiv „na truc, než se vítr otočí“ zde roli hrát nemůže, se zvýšil objem peněz utracených v online kasinech o 40 %. Ani po tom, co opadla covidová opatření a přestala platit omezení, se hráči do kamenných kasin nevracejí, ačkoliv hrají i nadále. S trochou smutné nadsázky lze říci, že covidové absolutní zavření kasin naučilo gamblingové Dalibory housti online.

Jediným efektem prohibice je tedy ve výsledku to, že patologické vzorce chování sejdou z očí veřejného prostoru a přesunou se za dveře domácností. To samozřejmě nic neřeší. Důvodem zavedení prohibice nikdy nebylo pomoc závislým. Příčiny závislosti neleží v dostupnosti či nedostupnosti vlastní „drogy“, tudíž ani její absolutní zákaz nemůže být řešením závislostního chování.