Nový vůz pro novou republiku

Válkou poničená mladoboleslavská Škodovka se ihned po osvobození země pustila do výroby prvního poválečného automobilu, který se mohl pyšnit označením „Made in Czechoslovakia“. Čerstvě znárodněná továrna, jež byla oficiálně přejmenovaná na Automobilové závody, národní podnik (byť označení Škoda z obchodních důvodů přetrvalo), se tak měla hned v roce 1946 pustit do výroby nového lidového vozu. Ten byl připravován už během válečných let. Tím vozem se stala Škoda 1101, která se později prodávala v modernějším provedení jako 1102 – většina Čechů ale vůz znala pod všeobecně známým označením Tudor, jenž odkazoval na nejpopulárnější druh karoserie (tedy auto se dvěma dveřmi).

Nová vláda totiž v rámci svých znárodňovacích programů rozhodla, že v poválečné republice budou existovat pouze dva národní výrobci automobilů – Škoda (respektive AZNP) a Tatra. Mladoboleslavský podnik tak získal celou řadu nových výrobních prostor od soukromých karosáren, které byly znárodněny. V kombinaci se soustředěním veškeré výroby na pouhý jeden model mohla Škodovka vůz Tudor produkovat v dříve nebývalých množstvích. Nový typ auta, který byl vlastně zmodernizovanou předválečnou Škodou Popular, se tak rázem stal nejvyráběnějším vozem do té doby u nás. Zatímco Popularu se prodalo na 20 000 kusů, Tudoru se vyrobilo více než 71 000 kusů.

GALERIE Škoda 1101/1102

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Přitom se nejednalo o žádný zastaralý model – vůz měl na svou dobu moderní volant půlkruhového typu, a dokonce obsahoval i rádio. Čtyřválcový motor o výkonu 32 koní dokázal malý vůz rozjet až na 100 km/h. Přestože se uvažovalo, že by se do auta montovalo i topení, nakonec k tomu nedošlo a v zimě tak bylo lepší zahřát se alespoň kabátem. Modernizovaná varianta z roku 1948, která získala označení 1102, pak přesunula řadicí páku z podlahy pod volant, což bylo tehdy v módě. Neznamená to, že by se ale model 1101 přestal vyrábět – nově se tak vůz ve variantě 1102 vyráběl pro osobní účely, zatímco starší 1101 byla určena pro užitkové varianty.

Užitkových variant pak bylo několik – kromě sanitního vozu se pro hospodářské účely vyráběla i dodávka či dokonce i speciální armádní verze, která nahradila v nové lidové armádě vozy zděděné po Wehrmachtu. Právě armádní bojový Tudor byl vyvážen do spřátelených socialistických zemí, jako byla Jugoslávie či Bulharsko. Co se týče osobních variant, tam už to bylo s dostupností o něco složitější.

Škodovka pro Pákistán i Austrálii

V poválečném lidově-demokratickém Československu totiž opravdu nešlo dojít do prodejny a koupit si tam novou Škodovku. Kdo vůz chtěl, musel si od ministerstva opatřit speciální poukaz, který ho ke koupi vozu opravňoval – mnoho běžných občanů tak na vůz nedosáhlo a primárně měli na auto nárok lidé, kteří jej potřebovali pro výkon svého povolání, jako byli například lékaři či státní úředníci. Pochopitelně také prospělo, když jste byl stranický pohlavár – to už se takříkajíc „někde pod pultem“ nějaký ten Tudor našel. Mimochodem, jen varianta „tudor“, od které získal vůz svou přezdívku, se v Československu nevyráběla – existoval i populární model sedan, a dokonce i kabriolet, který byl jako dar československého lidu zaslán v prosinci 1949 Stalinovi. Obyčejný československý občan si ale o takových luxusních vozech mohl nechat jen zdát.

mohlo by vás zajímat

Poslední léta Edvarda Beneše: Nemocný muž, který se upracoval za vlast, komunisty již zastavit nemohl

Většina těchto aut šla do ciziny, kdy se nová komunistická vláda snažila díky exportu získat cenné valuty. Škodovka se tak v tisícových kusech vyvážela do Polska, Belgie, Austrálie, Švédska, a dokonce i do Kanady či Brazílie. Několik málo Tudorů se pak prodalo i v Jižní Africe či Pákistánu. Poslední kus pak opustil brány AZNP v květnu 1952.