Nebudete tomu chtít uvěřit.
Ačkoli se na první pohled zdá, že tyto fotografie pocházejí z doby temna, kdy se na mentálně postižené nahlíželo zcela jinou – zvrácenou – optikou a zacházelo se s nimi leckdy hůře než se zvířaty, opak je pravdou.
Šokující svědectví o realitě v srbské léčebně pro duševně choré bylo pořízeno v 21. století, konkrétně mezi léty 1999 až 2002. Zdejší podmínky jsou nesčetněkrát šílenější než ti, kteří je musí snášet.
Podle NBC News, která citovala Mental Disability Rights International – americkou organizaci zabývající se lidskými právy, je v Srbsku až 17 000 mentálně postižených dětí a dospělých. Ti byli po desetiletí systematicky ‚uskladňováni‘ v odlehlých, vládou posvěcených psychiatrických institucích. Výraznější povědomí o nich nemají ani samotní Srbové, natož zbytek světa. Zřejmě z ‚dobrého‘ důvodu, jak se můžete přesvědčit níže.
Když se odborníci v roce 2007 vydali do zdejších léčeben na průzkum, nevěřili vlastním očím. „V průběhu ročního šetření jsme získali bezprecedentní přístup k institucím v celém Srbsku a narazili jsme na alarmující, někdy dokonce život ohrožující, podmínky.
Dospělí a děti – některé pouze s mírnými příznaky Downova syndromu nebo po mozkové obrně – byli nacpaní v zapáchajících místnostech v kovových postýlkách. Jejich vyhublá těla byla často zakrnělá nebo znetvořená. Některé děti trávily v postýlkách, bez možnosti pohybu, celá léta.
Někteří vypadali jako děti, přestože to ve skutečnosti byli mladí dospělí. Jejich růst byl pozastaven v důsledku extrémního zanedbávání,“ vysvětluje doktor Charles Nelson, profesor na Harvard Medical School.
Jedním z nejpříšernějších ‚odkladišť‘ nepohodlných lidských tvorů je blázinec nedaleko obce Kulina v jižním Srbsku. V ústavu zastrčeném v lese jsou děti běžně přivazovány k posteli na několik hodin v kuse, den co den. Jsou vězněny v ‚lůžkových hrobech‘. Důvodem je údajně nedostatek pracovníků a zdrojů. Tím, že děti nejsou nijak smysluplně stimulovány, mají tendence zraňovat se mezi sebou navzájem nebo samy sebe. Výjimkou nejsou utrhané kusy uší nebo pokusy o vydloubnutí očí.
Jako příklad uvádějí šokovaní návštěvníci ústavu, popisující místní poměry jako krajně nehumánní a ponižující, zhruba 12letého chlapce, který se tak dlouho třískal do vlastního ucha, až mu začalo krvácet. Jeho kovová postýlka rachotila s každým úderem víc a víc.
Pro tento druh sebepoškozování mají odborníci jednoduché, ale velmi smutné vysvětlení: Děti potřebují péči. A jídlo jim nestačí. Potřebují lidský dotek. Potřebují stimulaci a lásku. A pokud se jim ničeho z toho nedostává, raději cítí bolest než vůbec nic...
A začarovaný kruh se roztáčí. Izolace vede k sebepoškozování, které ústí v ještě větší izolaci.
Srbsko je pohrobkem bývalé Jugoslávie, která se rozpadla v roce 1991. Komunistická minulost země a s ní se snoubící zakořeněné předsudky ovlivňují i současnost. Kultura hanby je stále živoucí. Rodičům je nadále doporučováno umisťovat své mentálně postižené novorozence do ústavů a vláda neposkytuje prakticky žádnou hmotnou podporu těm, kteří se vzepřou a odhodlají se o ně pečovat sami. Pokud ve strachu z tíživé finanční situace podlehnou, osud dítěte je prakticky zpečetěn. V ústavu stráví většinou zbytek života. Rodiče je navštěvují zřídkakdy.
Situace se sice jeví beznadějně, ale najdou se i tací, kterým není zcela lhostejná. Patří mezi ně například organizace Familia, která prosazuje myšlenku pěstounské péče nahrazující hromadné instituce ‚pečující‘ o mentálně postižené děti. Závěry jejich výzkumů jasně dokazují, že chování a zčásti i intelekt dětí se zdravotním postižením se rapidně zlepšuje, pokud jsou umístěny do pěstounských rodin. Tento koncept je ale srbské společnosti stále spíše cizí. Předsudky a strach z neznámého vyhrávají nad lidskostí na plné čáře.
A takhle vypadaly otřesné podmínky v srbských léčebnách v roce 2007 v pohybu:
Další neméně šílené fotografie naleznete v této galerii:
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
