Kde na cestách Orientem složit hlavu? Než dnes nasednete do tryskáče, ubytování kdesi na druhém konci světa si předem najdete na webu. Před stovkami let byste ale celé měsíce pomalu putovali na velbloudu a přespávali v „karavanních palácích“.
Řečeno současným jazykem je karavanseráj jakýsi „motel“ pro karavany, respektive zájezdní restaurace s hotelem. Dávní panovníci centrální Asie a Středního Východu nechávali karavanseráje budovat podél starověkých obchodních tras zhruba v dosahu denních karavanních pochodů, tedy asi dvacet až třicet kilometrů od sebe.
Příkladem je Hedvábná stezka mezi dnešním čínským Si-anem a tureckým Istanbulem, lemovaná karavanseráji skoro po celé délce. „Karavanní paláce“ ale najdete třeba i v Iráku, Sýrii, Egyptě, Alžíru nebo Maroku.
Pevnosti v pustině
Stavbu prvních karavanserájů si paradoxně nevynutil „starý“ obchod, ale teprve „nové“ komunikační potřeby. Třetí král perské říše Dareios I. (522 – 486 před Kristem) potřeboval být informovám o tom, co se děje v jeho rozlehlé říši, sahající od severní Indie až po bulharskou Thrákii. Nechal proto vybudovat tzv. Královskou cestu.
První „informační dálnici“ starověku byla 2860 kilometrů dlouhá. Z Persepole (metropole perské říše, ležící v dnešním Íránu) vedla přes ze Súsy (dnešní Shush v západním Íránu u Perského zálivu), Baghdád, Mosul a Sardis do Smyrny (dnešní turecký Izmir na pobřeží Egejského moře). Díky 111 stanicím na přepřahání koní se tudy důležité informace dostaly z pobřeží Egejského moře na královský dvůr už za sedm až devět dnů.
Poslové se samozřejmě potřebovali někde vyspat, takže Královskou cestu lemovaly ubytovny, které postupně začaly využívat i čistě obchodní karavany. Těm trvala pěší cesta asi tři měsíce. „Cestu po celé délce lemují královské stanice a vynikající karavanseráje, takže je zcela bez nebezpečí,“ napsal v 5. století před Kristem řecký dějepisec Hérodotos.
profimedia-0129123672.jpg
Palác Bahram, historický karavanseráj uprostřed Národního parku Kavir v Íránu, někdejší Persii. (Foto: Profimedia.cz)
Zlaté období karavanserájů ale spadá až do druhého tisíciletí po Kristu. Počínaje 9. stoletím se postupně vyvinuly jako svébytné „cestovatelské“ ubytování, dnes řazené do dějin orientální architektury.
Typický karavanseráj je strohá budova, zvenčí obehnaná masívní zdí bez oken. Kolem otevřeného centrálního nádvoří se uvnitř rozkládá čtvercová arkáda, chránící před žárem slunce, na kterou navazují stáje pro velbloudy, koně a mezky plus chladné klenuté „cely“, určené k odpočinku obchodníků. Někdy tu je i kovářská dílna, lázně nebo mešita.
profimedia-0148123140.jpg
Karavanseraj v městě Akko(n), dnes Acre, na pobřeží Středozemního moře v Izraeli. (Foto: Profimedia.cz)
Karavanseráj bývá také doplněn místnostmi, kde se dřív uzavíraly obchody, a skladištěm, kde se zboží překládalo z jedné karavany na druhou. Mohutná hlavní brána se dala v případě útoku zavřít, takže se karavanseráj změnila v pevnost. To bylo důležité hlavně pokud stála kdesi daleko v pustině. Cestování tehdy bývalo nebezpečné a pro poutníky pronásledované zloději nebo loupeživými kmeny karavanseráj často znamenala jedinou naději na záchranu majetku i života. Jako třeba karavanseráj Sarihan z roku 1249, kterou jsem objevil na vyprahlé pláni nedaleko města Avanos v turecké Kappadokii.
McDrive středověku?
Ale karavanseráje se stavěly i v centrech měst, kde tvořily organickou součást bazarů (tam se jim někdy říká hany). Kupci přišli, přespali, prodali část zboží, nakoupili jiné a pak zase táhli kamsi daleko za obzor. „Isfahánský bazar není jen jedna chodba, nýbrž velký komplex tu delších, tu kratších chodeb, které se nalevo i napravo rozvětvují v pravé bludiště,“ píše Jan Rypka knize Íránský poutník (1940). „Jsou tam krámy, dílny, rotundy, karavanseráje, lázně a mešity, obchodují tam malí řemeslníci, velkokupci a bankéři, běhají chodci bez ladu a skladu, mezi nimi táhnou velbloudi a mezci, nepřetržitý živý ruch od rána do večera…“
profimedia-0098790387.jpg
Vůdci karavany odpočívají v karavanseráji (khanu) v Buchaře. (Foto: Profimedia.cz)
Zvláštní vývoj prodělaly karavanseráje v sáfijovské Persii, především za šáha Abbáse Velikého (1588 – 1629). Osvícený panovník si době uvědomoval důležitost dálkového obchodu pro vzrůst bohatství říše a nechal proto podél všech hlavních trasy vybudovat hustou síť ubytoven. Jejich jednotný vzhled naznačuje, že byly centrálně plánovány – něco jako když dnes všechny restaurace McDrive vypadají stejně. Historici umění je popisují termínem „abbásovské karavanseráje“. Většina z nich je nezdobená, což potvrzuje, že šlo o čistě účelové hospodářské stavby. Jsou neopevněné, z čehož můžeme soudit, že cestování v 16. století už v Persii nebylo tak nabezpečné jako dřív.
Mizející svět pomalosti
V Isfahánu jich stávalo asi sto, v turecké Anatolii dvě stě padesát, v Káhiře tři stovky… Do některých z nich se vešla karavana s více než dvěma sty velbloudy. Nejzápadnější oblastí výskytu karavanserájů bývalo dnešní Bulharsko a Rumunsko, respektive část Balkánu, kterou až do začátku 20. století ovládala osmanská říše. Tehdy tu začínal Orient a s ním i kultura karavanního způsobu cestování. Když se po získání nezávislosti obě evropské země s tradicí islámu rozešly, turecké karavanseráje byly většinou zbourány. V takzvané Thrákii se zachovaly už jen v bývalé osmanské metropoli Edirne.
Britský cestovatel Nicholas Crane ve své knížce Pěšky napříč Evropou popisuje, jak tu v roce 1992 přespal: „Mezi starými kamennými zdmi karavanseráje se zvučně rozléhalo muezzinovo volání. Ještě chvíli jsem ležel ve svém bílém pokojíku a poslouchal zvuky probouzejícího se města: bouchání dveří, vyvolávání prodavača, rachocení kár na dláždění. V roce 1555 se v edirnském karavanseráji zastavil rakouský velvyslanec Orieg Ghiselin de Bubesq. ‚Tyto ubytovny jsou hezké a pohodlné budovy se samostatnými ložnicemi,‘ napsal, ‚a neodmítnou tu nikoho, ať je křesťan či Žid, boháč nebo žebrák…‘ Karavanseráj je i v dnešní době otevřený všem, ale jen pokud na to mají. Přestavěli ho na moderní hotel. Bubesqa tu krmili krupičnou kaší, k čemuž dodal: ‚Poutníci smějí požívat zdejší pohostinnosti bezplatně po celé tři dny. Když tyto vyprší, musí jít jinam.‘“
profimedia-0007228182.jpg
Bazar a restaurace v bývalém karavarseráji v tureckém Izmiru. (Foto: Profimedia.cz)
Postel a kaši zadarmo už dnes v zemích Hedvábné stezky nikde nedostanete. Do doby logistických center, kamionů, kontejnerových lodí a nákladních letadel to už nepatří. Čas karavanserájů skončil. S příchodem modernějších způsobů dopravy je většina z nich buď opuštěna nebo přestavěna na „autentické“ luxusní restaurace a hotely. Ty zachované slouží jako sklady. Z našeho světa zmizela pomalost a nostalgie mnohadenních putování. A to je škoda…
Karavanseráje najdete třeba v turecké Burse, Bergamě, Sanliurfě nebo Diyarbakiru. V Íránu se po nich rozhlédněte například vedle bazarů v Zandžánu, Isfahánu, Šírázu a Kermánu nebo v oázách Meybod a Saryazd nedaleko Jazdu. V Pákistánu nevynechte návštěvu rozlehlé Akbarovy karavanseráje v Láhauru. Rozlehlá čtvercová stavba s parkem uprostřed má po všech čtyřech stranách místnosti pro odpočinek poutníků a zvířat. Ale pozor! Do MP3 přehrávače si k tomu nezapomeňte naládovat poetickou skladbu Caravansary z alba Silk Road IV. – India (1983) japonského syntezátorového génia Kitaró. Poprvé zazněla v dokumentárním seriálu Hedvábná stezka: vzestup a pád civilizací a dokonale vám připomene zašlou slávu dávných časů.
Více se dočtete na www.consideratcaravanserai.net.
Spoustu původních perských karavanserájů najdete na území dnešního Íránu a ZDE máte 8 důvodů, proč je dobré do téhle země vyrazit.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
