Otázka Tibetu patří v posledních letech k nejkontroverznějším tématům české zahraniční politiky. Se sílícím vlivem komunistické Číny na české politiky se opět ukazuje schizofrenie naší diplomacie.
Havlův kámoš z Tibetu
Česká diplomacie prochází v posledních letech bouřlivými změnami srovnatelnými snad jen s hormonálními pochody dospívajícího chlapce. Kromě komplikovaného vztahu s Ruskem je zřejmě nejproblematičtější otázka komunistické Číny. I když se již dávno nejedná jen o Tibet – připomeňme ještě Taiwan, koncentrační tábory pro Urguje či obecnou otázku pošlapávání běžných lidských práv – je téma buddhistické oblasti nadále nejvýraznějším jablkem sváru mezi částí české politické scény a čínskými komunisty. Kořeny tohoto problému přitom sahají k samotným počátkům obnoveného demokratického vývoje u nás, tedy k sametové revoluci.
Prezident Václav Havel, který se jako bojovník za lidská práva zasazoval za jejich dodržování i za hranicemi České republiky, otevřeně podporoval protibetská hnutí i díky svému osobnímu přátelství s dalajlámou – prezident již ve svém první novoročním projevu v lednu 1990 osobně duchovního vůdce do Prahy pozval, což se o měsíc později stalo. Dalajláma pak v průběhu let do České republiky několikrát přicestoval a vždy došlo k setkání s Havlem, nejprve jako se státníkem a později již jako se soukromou osobou. Po smrti prvního porevolučního prezidenta pak pokračování protibetské politiky převzaly politické subjekty otevřeně se hlásící k Havlovu odkazu jako je strana TOP 09 a nově i pirátské vedení Prahy.
Co začal Nečas, Zeman dodělal
Protibetsky orientovaná část politické scény u nás, která protestuje proti čínskému utlačování podrobeného království (například vyvěšování vlajky tibetské exilové vlády) se pak v poslední době dostává do ostrého sporu s oficiálními postoji české diplomacie, které jsou přinejmenším kontroverzní. Až do nástupu vlády Petra Nečase nebyla otázka jednotné Číny ani mediálně akcentovaná a z hlediska veřejného vnímání české politiky se zdůrazňovala hlavně podpora utlačovaných Tibeťanů – i když Česko s rudou Čínou udržovalo diplomatické vztahy, nikdy nedocházelo k žádným prohlášením, kterými by se naše země zavazovala dodržovat oficiální postoje čínských komunistů od územní nedělitelnosti této asijské země.
Až premiér Nečas začal poprvé dávat najevo, že tzv. dalajlamismus je překážkou exportu mezi Čínou a Českou republikou. Po zvolení pročínsky orientovaného prezidenta Miloše Zemana pak došlo na vládní úrovni k opuštění Havlovy lidskoprávní politiky, a to především po podepsání česko-čínského strategického partnerství a prohlášení tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka o tom, že Česko nepodporuje samostatnost Tibetu.
Investice z Číny jsou na úrovni Thajska
V současné době tedy existují na české politické scéně dva postoje, které spolu především veřejně válčí. To se v posledních letech projevilo především během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, kdy došlo k řadě demonstrací vyjadřujícím podporu tibetské exilové vládě. Asi nejkřiklavějším důkazem pokračující tibetské schizofrenie u nás pak byla kauza Brady, kdy měl prezident republiky Zeman odmítnout vyznamenat Jiřího Brady, strýce tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, který se jako člen vlády oficiálně setkal s dalajlámou. Výsledkem pak bylo kontroverzní prohlášení čtyř ústavních činitelů, ve kterém prezident Zeman spolu s dalšími státníky za ČSSD ujišťoval čínské komunisty o pokračování politiky jednotné Číny.
Česká zahraniční politika tak zřejmě zůstane nadále v otázce Tibetu rozdělená a především matoucí, a to minimálně do té doby, dokud bude Miloš Zeman prezidentem. Stálo by ale za zvážení, jestli nám všem stojí za to pokračovat v trapném čínském divadle – vzhledem k tomu, že Čína u nás investuje zhruba tolik jako Thajsko, o kterém nikdo nic neprohlašuje ani se za něj nebije v prsa, mají se někteří naši politici opravdu nad čím zamýšlet.
A tady si přečtěte o Vladimíru Mečiarovi.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
