Rudolf II. udělal z provinční Prahy evropské kulturní centrum, ale i ráj šarlatánů a podvodníků – G.cz
Vyhledávání

Rudolf II. udělal z provinční Prahy evropské kulturní centrum, ale i ráj šarlatánů a podvodníků

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Císař Rudolf II. byl na jednu stranu vzdělaným panovníkem z rodu Habsburků a také milovníkem umění, na druhou pak také maniodepresivní podivín. Do historie našich zemí se zapsal jako poslední habsburský panovník a poslední na úrovni císaře, který z Prahy učinil sídelní město. Dne 22. září 1575 byl v Praze slavnostně korunován českým králem. Je to tedy přesně 445 let.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 22.9.2020, 13:00

Vzdělaný depresivec

Císař Rudolf II. patří k těm císařům, díky kterým Praha vypadá tak, jak vypadá. Mluvíme tedy o té historické části a ne o panelákovém Jižním Městě, samozřejmě. Rudolf II. se sice narodil ve Vídni císaři Maxmiliánu II., ale vychovávaný byl na dvoře španělského krále Filipa II., který byl jeho strýc. Tento svérázný Habsburk byl na svou dobu velmi vzdělaný, a i když byl vychovávaný přísně katolicky, tak velkoryse podporoval umění, vědu, astrologii, prostě vše, co jinde inkvizice tvrdě potírala. A Praha mu určitě vděčí za to, že za rudolfinské éry byla považovaná za centrum evropské kultury a vzdělanosti a tato historická epocha patří určitě k vrcholné části starších českých dějin, shodují se historikové.

Rudolf II. svým přesunem do Prahy de facto navázal na úvahy svého otce, císaře Maxmiliána II. Ten svůj záměr ale nakonec neuskutečnil, na rozdíl od svého syna. Ten k tomu měl několik důvodů. Jednak to byly obligátní spory v rodině, které mezi šlechtici a zvláště pak u panovnických dvorů, nebyly ničím neobvyklým. Hlavním důvodem k přesídlení celé residence ale bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše. Vídeň byla příliš blízko neklidné hranice, Praha na tom z tohoto pohledu byla jednoznačně lépe. Takže bylo rozhodnuto.

Z provincie centrum Evropy

V Praze se začaly dít změny. Muselo se vybudovat především důstojné sídlo. Tehdejší podoba Pražského hradu požadavky na císařskou rezidenci nesplňovala. Praha byla do té doby provinčním městem, které na nové vznešené obyvatele nebylo připraveno. A že jich byl opravdu značný počet. Kromě učenců, umělců, astrologů do Prahy přesídlili i vyslanci jiných států. O Rudolfovi bylo známé, že víc než vládnutí ho opravdu zajímalo právě umění a věda a tyto oblasti opravdu štědře podporoval. V Rudolfově přízni se tak hřáli takové osobnosti jako byli astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler nebo lékař Jan Jessenius. Na druhou stranu panovníkova hladu po poznání, které někdy hraničilo až s posedlostí, zneužívala celá řada podvodníků a šarlatánů. K těm nejznámějším patřil magistr Edward Kelley. Ten ale později upadl u císaře v nemilost a skončil ve vězení. Ale byli další, kteří Rudolfovi slibovali elixír života, kámen mudrců, a nebo „výrobu“ zlata. Přízni císaře – alespoň dočasné – se ale těšili i další alchymisté, kteří hledali kámen mudrců, elixír života nebo „vyráběli" zlato. Film Císařův pekař – Pekařův císař s Janem Werichem v hlavní dvojroli jsme asi viděli všichni. Odehrává se v Praze na dvoře Rudolfa II. a ukazuje poměry, které tam tehdy vládly. Sice s filmovou nadsázkou, ale jádro bude a je jistě pravdivé.

Praha se v té době díky císaři mohla pochlubit i slušným zvěřincem. Roku 1593 přijelo do Prahy z Moskvy poselstvo velkoknížete Fjodora Ivanoviče, který spoléhal na pomoc proti Turkům. A přivezlo neobvyklé dary - dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, které již v té době patřily mezi vůbec nejvzácnější dary, a to na úrovni panovníků. Udává se, že ve zvěřinci Rudolfa II. prý byli chováni i orangutani. Ale důkazy pro to neexistují. Stejně tak jako nemáme možnost ověřit si, zda se ve zvěřinci skutečně choval dnes již vymřelý holubovitý pták z ostrova Mauricia – dodo.

Neidealizujme si ale dobu rudolfinskou. Císař byl především panovník, a to velmi vlivný a mocný. S tím byla samozřejmě spojena celá řada problémů, a to i na domácí půdě. V zemi mezi sebou soupeřili jednotlivé šlechtické rody, které byly navíc i různého náboženského vyznání, což v té roli hrálo důležitou roli. Například katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové. Množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k jeho doživotnímu uvěznění.

Nebyla to jen idylka

Rudolf II. vládl nakonec neuvěřitelných 36 let říši, která byla sice rozsáhlá, ale také obrovsky zadlužené říši. Pokoj neměl ani od Osmanské říše, která neustále vystrkovala růžky. A složité poměry a opravdu vratký mír panoval právě mezi katolíky a evangelíky. A to byl Rudolf zrovna v tomto smětu opravdu dost nad věcí - v roce 1609 dal svým majestátem Čechům náboženskou svobodu, která neměla v Evropě obdobu. Problémy ale gradovaly a on byl v dubnu 1611 byl donucen vzdát se českého trůnu. Začaly u něj navíc gradovat zdravotní problémy, kterých měl bezpočet – kromě deprese se začaly projevovat příznaky syfilis a 20. ledna 1612 na Pražském hradě Rudolf II. zemřel. Pohřbený je v chrámu sv. Víta na Hradě.

Rudolf II. měl celoživotně odpor k manželství a tak zemřel bez legitimního potomka. Jeho milenka Kateřina Stradová mu sice v roce 1585 porodila syna Julia Caesara d'Austria, ale ten opravdu nárok na trůn neměl. Na trůn tak usedl jeho mladší bratr Matyáš Habsburský, který vynikal svoji ctižádostí a nelibě nesl, když jejich otec předal vládu právě Rudolfovi a na něj stejně jako na jeho další bratry zbyl jen nevalný důchod. To už je ale zase jiný příběh.

Podobné články

Doporučujeme

Další články