Opravdu znáte své přátele?

Ničí sociální sítě mezilidské vztahy? To je otázka, kterou si současná společnost posledních několik let klade stále častěji. Problém samozřejmě není v sociálních sítích jako takových, ale spíš v chytrých telefonech, které jsou v podstatě černou skříňkou našich životů a díky nimž máme právě k těm sociálním sítím neustálý přístup. Hlavním viníkem jsme pochopitelně my, jen my a zase my, naše neřesti, slabosti, nedostatek vůle, sebeovládání i uvolněná morálka, ale to neradi posloucháme a přiznáváme. Takže to svádíme na virtuální svět, který jsme sami vytvořili. Svět, ve kterém můžeme téměř beztrestně dělat skoro cokoliv a být kýmkoliv. Je to sranda a potěšení, dokud se to neprotne se světem reálným.

Na tomto konstantně aktuálním tématu je postavena italská vztahová konverzační komedie Naprostí cizinci z roku 2016. Parta dlouholetých přátel se sejde na večeři a v rámci hry všichni odevzdají telefony a během společných chvil všechny příchozí zprávy a hovory sdílí s ostatními. Jednoduchá premisa, která zkušenému divákovi nemůže přinést nic moc nečekaného, ale je-li dobře, zábavně a uvěřitelně napsaná, může alespoň pobavit. V případě snímku režiséra Paola Genovese se to povedlo. Výborné dialogy autenticky zkoumají proměny vztahů, ať už partnerských nebo přátelských, v průběhu let, což je něco, s čím se dokáže ztotožnit každý. Film uspěl, a to natolik, že se už rok po premiéře dočkal remaku. Přesněji řečeno hned pěti remaků (španělského, francouzského, tureckého i jihokorejského) v průběhu 4 let, z nichž nejnovější natočili v Německu a právě teď vstupuje do českých kin pod názvem Téměř dokonalá tajemství.

Je potřeba říct, že všechny remaky původního filmu jsou opravdu věrné originálu. Jinými slovy původní story nijak nerozvíjí ani nemodifikují, dokonce i dialogy jsou v několika z nich zcela totožné. Zpravidla se liší jen závěrem a to se týká i Téměř dokonalých tajemství. Ta mají oproti svým předchůdcům jednu zásadní výhodu - točil je režisér oceňované komedie Fakjů pane učiteli a rovnou si pozval i již osvědčené herce z tohoto kousku, Karoline Herfurth a Elyase M'Bareka.

Fakjů pane učiteli se v roce 2013 stalo velmi nečekaným důkazem, že Němci umí být i vtipní. Téměř dokonalá tajemství v tom pokračují. Stále platí, že velká část dialogů je slovo do slova převzatá z původní italské verze, nicméně proběhla mírná tématická aktualizace (ústřední parta řeší třeba MeToo nebo Uber) a z nějakého důvodu konverzace oproti italské předloze lépe odsýpá. Ve snímku není mnoho výrazně hluchých míst, naopak je v něm dostatek vtipů, které jsou skutečně vtipné, alespoň do té míry, že divák scenáristům odpustí jeden či dva snad až příliš patetické výpadky podbarvené sentimentálním klavírkem.

GALERIE Téměř dokonalá tajemství

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Je to možná skoro až problematické, že je to tak vtipné, neboť se jen těžko věří tomu, že i ve společnosti dobrých přátel je každá interakce gag. Navozuje to atmosféru studiového sitcomu, ergo ubírá snímku na autentičnosti. Tu ale zase dohání přístup postav k tajemstvím, která jsou v průběhu večera odhalována. Něco lze komunikovat, něco se dá řešit jen hysterickým odchodem a zabouchnutými dveřmi, a tak je to i v životě. Dramatické situace nikdy nejsou až příliš dramatické a i zamotanější prohřešky dávají logický smysl.

mohlo by vás zajímat

RECENZE: Skončí to peklo někdy? Trojanův Bourák je další z velkých katastrof roku 2020

Díky tomu je scénář vyvážený a drží pohromadě (skoro) až do konce. Téměř dokonalá tajemství jsou velmi příjemným přírůstkem do žánru současné německé komedie, ačkoliv nejsou ničím přelomovým. Patří k tomu lepšímu, na co může český divák ve stále ještě omezené situaci zajít do kina. Na druhou stranu, dokud se bude promítat Bourák, je lepší prakticky cokoliv.