Neviditelný jako jizva na duši

V roce 2017 přišla do kin Mumie s Tomem Cruisem a to znamenalo několik věcí. Zaprvé jsme si po skončení titulků všichni utíkali pustit domů Mumii s Brendanem Fraserem, protože to, co jsme viděli v kině, bylo naprosto otřesné. Zadruhé tak studio Universal, kdysi král mezi tvůrci hororových a sci-fi filmů, upustilo od myšlenky vzít všechny své slavné filmové příšery a nadpřirozené bytosti a po vzoru Marvelu natočit řadu navzájem propojených snímků v rámci jednoho velkého, temného universa

Mumie verzce 2017 byla totiž absolutním propadákem. Jenže rozběhlé kolečko už nešlo zastavit, a tak bylo třeba provést změny a zachránit, co se dá. Už nasmlouvané filmy se studio rozhodlo "osamostatnit". Místo předělávky klasického Neviditelného muže s Johnnym Deppem v roli vynálezce, který přijde s revolučním objevem a sám sebe "zmizí", se tak nyní do kin dostává snímek, který má sice stejný název, z námětu si ale bere jen ten nejbazálnější základ.

Režisér snímku Neviditelný Leigh Whannell se do světa kinematografie doposud zapsal - doslova zapsal - především jako scenárista. Na kontě má několik dílů Saw i Wanovu sérii Insidious, jejíž první dva díly byly výborné. Neviditelný je jeho teprve třetím režijním počinem, přesto už si stihl vypracovat ne zrovna výrazný, přesto rozpoznatelný styl, který poznáme i v jeho aktuálním počinu. S napětím nadpřirozeného původu pracuje střídmě a uvěřitelně, divák má pocit, že "takhle by to vypadalo, kdyby se to stalo jemu" a víceméně se mu i daří vyhýbat se bolestivým hororovým klišé.

On to totiž není horor a vlastně to není ani sci-fi. Neviditelný je psychologickým thrillerem, možná spíš dramatem, které vytváří epizodní metaforu pro to, jaké to je vypořádat se s traumatem po toxickém vztahu. Toxické vztahy jsou jedním z aktuálně hodně probíraných společenských témat. Dřív se tomu říkalo prostě domácí násilí, ale od té doby, co víme, že týraní partnera nezačíná a nekončí fackou a naopak v té psychické formě má možná ještě horší následky, pro to máme tento širší štítek.

GALERIE Neviditelný

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Když si k tomu přidáte tvář známou z asi nejsledovanějšího feministického seriálu posledních let, je už celkem jedno, že Elisabeth Moss (stejně jako právě v Příběhu služebnice) přehrává, že Neviditelnému chybí silnější tah na branku alias něco, pro co byste si ten film zapamatovali ještě druhý den a že všechny jeho zvraty jsou tak předvídatelné, že to ani nejsou zvraty, takže po první hodině to začíná být celkem nuda. Film z toho totiž stále vychází jako koukatelný celek elegantně se vezoucí na trendy vlně female empowering filmů, a to většině zjevně stačí. Mně ale ne.