RECENZE: Magicky realistický Šťastný Lazarro bere diváka na dovolenou do Itálie, po které zbude něžný smutek

Nestává se často, abyste i několik dní po skončení snímku v podstatě nevěděli, o čem byl, kdo v něm hrál a jaká v něm zněla hudba, přesto měli uprostřed hrudníku jasně zakotveny konkrétní emoce, které ve vás onen film zanechal. Italský počin Šťastný Lazzaro je krásný, dojemný, smutný, veselý... Probudí toho ve vás hodně. Cenou za citovost je pomalé tempo a bezvýznamný příběh, a to zvládne málokterý současný divák.

Šťastní jsou ti, kdo netuší

Lazzaro je mladík tak dobrosrdečný a upřímný, až se některým lidem zdá hloupý. Žije v odlehlé části Itálie v izolované komunitě rolníků, kteří už před desítkami let ztratili kontakt se zbytkem světa a bez nároku na mzdu, vzdělání nebo slušné životní podmínky tvrdě pracují pro svou vychytralou paní. Bez možnosti srovnání však žijí svým způsobem šťastně. Když skupinu zotročených venkovanů shodou náhod objeví policie, rolníci zjišťují, v jaké lži léta žili a s vidinou splněných snů se vydávají do města. Zatímco ostatní prožívají tvrdý střet s novou realitou, Lazzaro zůstává i uprostřed moderního světa až dojemně bezelstný, přirozený a působí jako střípek ztracené minulosti. Střípek, o který ale nakonec nikdo nestojí. Nebo se přece jen do současnosti tak moc nehodí?

Mladá italská tvůrkyně Alice Rohrwacher, sestra slavné herečky Alby Rohrwacher, si za svůj čtvrtý film z festivalu v Cannes odvezla cenu za nejlepší scénář. Inu. Šťastný Lazzaro je krásný snímek oplývající mnoha přednostmi. Kombinuje pomalé tempo vyprávění i života na horkém italském venkově, skvělý výkon neherce Adriana Tardiola v hlavní roli, magický realismus a dramatický, tragický příběh. Co ale opravdu nemá, to je dobrý scénář.

Nebo, nemá dobrý scénář... Rozhodně je to nejslabší článek jinak vlastně ojedinělého počinu, který otevřeně skládá poctu klasické italské kinematografii a přenáší vás někam, kde jste už dlouho nebyli. Rohrwacher divákům předkládá velmi volně plynoucí vizuální báseň, která má sílu především díky intimně zvídavé kameře Héléne Louvart. Pozorovatel v jistém smyslu ojedinělého počinu se nechá unášet paprsky slunce, ztrácí se mezi listy tabáku podobně jako hrdinové filmu a z rozněžnělého oparu se v podstatě nevymaní ani v hořkém konci, který mu navzdory své nešťastnosti bude dávat.

Šťastný Lazzaro je filmovou alegorií, která zpracovává téma lidské svobody a síly lidské vůle dojít štěstí, nebo spíš zjistit, co to to štěstí vlastně je, přesto nenutí se zamračit a ještě hodiny po závěrečných titulcích přemýšlet nad marností života. Jediný požadavek, který autorka snímku na diváka klade, je nechat její smutně jemné podobenství plně působit na city v plném rozsahu, po skončení se oklepat a zapamatovat si jen ty emoce. Tenhle kousek je jako letmé pohlazení od dívky, která pouze prošla kolem. Zjevení, které vás sice překvapí, ale ustojíte ho. Pokud je to to, co u filmu hledáte, lepší v českých kinech aktuálně nenajdete.

Tady si přečtěte 12 faktů o kultovce bal prachy a vypadni, nebo se podívejte sem na všechny naše páteční recenze.


Komentáře

Doporučeno pro vás