RECENZE: Havel byl člověk jako každý jiný. Až na to, že nebyl, říká překvapivě civilní portrét zbožňovaného prezidenta – G.cz
Vyhledávání

RECENZE: Havel byl člověk jako každý jiný. Až na to, že nebyl, říká překvapivě civilní portrét zbožňovaného prezidenta

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Havel, dlouho očekávaný počin režiséra Slávka Horáka, vstupuje do českých kin s tím, že se pokusí zachránit je před krachem. A může se mu to podařit. Ani ne tak životopisný či historický snímek, jako spíš filmový portrét zbožňovaného českého exprezidenta je dělaný tak, aby přitáhl a potěšil co nejvíce diváků. Ukazuje V. H. jako rozmazlené dítě buržoazie, které postupně dospěje v zodpovědného muže. Ukazuje, co to obnášelo, aby se z Havla stal "Havel", ale i to, že to mohl být vlastně kdokoliv - akorát, že nebyl.

Kateřina Horáková
Kateřina Horáková 17.7.2020, 12:35

Havel z davu

Slávek Horák zaujal v roce 2015 českou diváckou i kritickou obec snímkem Domácí péče. Pak si dal pauzu a nabral síly na projekt, který byl od počátku vyhlížen s mírnými obavami - životopisný Havel měl pojednávat o disidentských letech zbožňovaného (a zbožšťovaného) českého exprezidenta. Do role V. H. byl obsazen oceňovaný divadelní, ale filmovým divákům spíše neznámý Viktor Dvořák, do role Olgy Havlové Anna Geislerová. Věděli jsme, že uvidíme chalupu na Hrádečku, že uvidíme projev z balkónu Melantrichu, a že uvidíme výkvět českého disentu. Ale víc ani ťuk. Bude to víc historický, nebo životopisný film? Nakonec to není ani jedno. Havel je prvotřídní filmový produkt, který má oslovit a potěšit co nejvíce diváků, ale není kýčovitý. Je to osobní portrét muže, který prochází zásadním přerodem z bezstarostného bohéma v zodpovědnou osobnost, a to se všemi kladnými i negativními projevy, které taková vnitřní proměna nese. Havel - film ukazuje, že Havlem - symbolem a fenoménem se v teorii mohl stát kdokoliv, v praxi už to ale vyžadovalo poměrně zásadní osobní oběti, kterých byl nakonec schopen jen Havel - člověk.

Horák svůj film od začátku prezentoval dost jasně - točíme film, na který se bude chodit a nebudeme Havla glorifikovat. Obojí se mu podařilo, důležitější je ale to druhé. Horák skutečně Havla zbytečně nevynáší do nebes a ukazuje i jeho poklesky. Ukazuje ho jako rozmazlené dítě buržoazních intelektuálů a do jisté míry sobeckého bohéma, který všechny lidi kolem sebe bere jen jako vedlejší postavy v příběhu bez většího významu. A když něco zkazí tak, stejně jako dítě, přijde s nacvičenou omluvou, která ve skutečnosti je jen způsobem, jak přehodit zodpovědnost na ostatní. Zároveň ale režisér nedotknutelného politika nehaní moc, takže od začátku naznačuje, že pod tou nedospělostí je ryzí charakter, který jen čeká, až dostane příležitost se plně vyjevit.

Je to jeden z charakteristických rysů Horákova filmu - opatrná vyváženost. Horák je bulvární, ale ne příliš. Je kritický, ale ne příliš. Experimentuje s formou, ale jen tak zlehka, ne moc, aby nevypadl ze středního proudu. Zároveň nic nevysvětluje, dokonce ani nejmenuje většinu postav. Bez znalosti českého disentu - včetně toho, jak kdo vypadal - se divák poněkud ztrácí, ale ono to v konečném důsledku možná nevadí. Všechno - historické události (vpád vojsk Varšavské smlouvy a vznik Charty 77 - ale i Havlova manželka, Havlova milenka, další významné osobnosti Charty - všechno je jen rámec pro vyprávění o osobním rozvoji jedné konkrétní osoby. A to je dobře. České filmy tohoto typu (a z tohoto historického období) často působí roztříštěně, protože mají tendence skákat od civilní žánrovky k výpravnému adaptování učebnice dějepisu. Horák se tomu právě díky minimálnímu faktickému popisu reálií, do nichž je jeho film zasazen, dokázal skvěle vyhnout.

Dvořák JE Havel

Z logiky věci tak film stojí na výkonu Viktora Dvořáka v titulní úloze. Čtyřicetiletý Dvořák je znám spíše divadelním divákům. Na prknech, která znamenají svět, je oceňovaný, v televizi nebo na stříbrném plátně se dosud objevoval spíš zřídka. V Havlovi nicméně hraje jako ďábel. Jistě, když máte talent, zkušenost a dostanete za úkol ztvárnit osobnost, jejíž vystupování, gestikulaci, způsob mluvení si na základě historických materiálů můžete detailně nastudovat a fakt se do toho položíte, byli byste manťáci, kdyby to nebylo super. Ale nejde jen o to, jak moc je Dvořák Havlovi podobný, i když právě na tu neskutečnou podobnost Horák od začátku možná až příliš okatě upozorňuje. Dvořák je výborný ve všech scénách, kdy v Havlovi probíhá nějaký vnitřní souboj nebo rozhodování. Uvědomíte si to až zpětně, jak moc ty interní rozpory byly z představitele hlavního hrdiny cítit, což je vždycky znak toho, že to nebylo prvoplánové a "na sílu", takříkajíc.

Anna Geislerová je v roli Olgy Havlové překvapivě dobrá, bohužel nedostává moc prostoru. Totéž platí o Martinu Hofmannovi v úloze Pavla Landovského, i když ten si urval trochu víc času na plátně. Zásadní postavy příběhu nicméně pořád stojí jaksi v pozadí, lze ale věřit tomu, že to je tvůrčí záměr. Vzhledem k povaze filmu Horák zřejmě cíleně chtěl, abychom všechny ostatní charaktery viděli jen tak, jak je vidí přímo hlavní aktér.

Horák totiž zřejmě nechtěl ukázat jen osobní drama jednoho konkrétního Václava Havla, ale i to, že kdokoliv se mohl stát "Václavem Havlem". Sametovou revoluci nedělal jeden člověk. Byla to celá skupina lidí, každý jiné povahy a jíné odolnosti, kteří všichni pospolu vytvořili odboj dost silný na to, aby svrhl 40 let diktatury. Kdokoliv z této skupiny se mohl stát dnes kultovním a symbolickým V. H., ale musel pro to něčím projít, něco obětovat, něco podniknout. A jediný, kdo to nakonec dokázal, byl ten konkrétní V. H.. Horák tak neodpovídá jen na otázku, kdo byl Václav Havel, ale také co byl Václav Havel - co to znamenalo, stát se vůdčí osobností revoluce ergo osobou zcela veřejnou, která musí do značné míry potlačit svoje ego, svoje cíle, touhy, sklony k sobeckosti. A nakonec, možná není ani nutné bát se říct, že Slávek Horák vlastně pokládá a víceméně bez patosu zodpovídá otázku, co to obnáší - stát se dobrým člověkem.

Další strana

Podobné články

Doporučujeme

Další články