Období první republiky vyvolává idealizovanou představu dob, kdy byli všichni slušně oblečení, nemluvili sprostě a jednalo se o vysoce mravné osoby. Vše ale mělo i své stinné stránky, jednou z nich byla například rozbujelá závislost dobové smetánky na kokainu, jenž si za pár korun mohl každý koupit v lékárně. Které osobnosti se oddávaly šňupání a jaké byly začátky protidrogové kriminálky?
Zlatá doba sněhová
Prvorepublikové Československo dnes u mnohých lidí vyvolává nostalgické snění o zlatých časech. Pánové nevycházeli ven bez kravaty a klobouku a dámy v dlouhých šatech před nimi cudně uhýbaly pohledem. Idylu toho, jak to bylo mezi lety 1918–1938 doopravdy, kalí jen fakt, že značná část lépe situovaných lidí byla závislá na drogách a na pečlivě navoskovaných pánských knírech často ulpívaly i zbytky kokainu.
Vliv alkaloidů obsažených v listech koky je známý už dlouho, již Inkové tyto listy žvýkali jako stimulant. Tak, jak ho známe dnes, tedy jako bílý prášek, ho poprvé chemicky izoloval německý chemik Albert Niemann v roce 1860 a v roce 1862 byla zahájena jeho průmyslová výroba koncernem Merck ve městě Darmstadt, následně pak byl kokain vyráběn firmou Bayer v Beverkusenu. Odtud se dostal i do sousedního tehdejšího Rakouska-Uherska a jeho popularita kulminovala právě po pádu habsburského impéria.
O těch, kteří se za první republiky oddávali šňupání kokainu, nemůžeme tak úplně hovořit jako o drogově závislých. Věc s kokainem se měla tak, že byl plně legální a jako lék na bolest zubů, mandlí či uší nebo na různé nevolnosti a únavu se prodával na předpis v lékárně za lidových 12 korun. Recept přitom napsal jakýkoliv doktor. Lékaři též svorně považovali kokain za univerzální všelék a sami často patřili mezi jeho nadšené uživatele.
kok1.jpg
Pomyslný kokainový král Hugo Haas má v oku zvláštní jiskru, od čeho asi? (Foto: wikipedia.cz)
Největší popularity kokain pochopitelně dosáhl v Praze, kde bez přehánění můžeme říct, že byl nedílnou součástí životů tisíců příslušníků vyšších vrstev. Nejoblíbenější byl mezi herci a umělci obecně, což je ostatně něco, co přečkalo až do dnešních dob. Večírky společenské smetánky se neobešly bez toho, aby na nich „sněžilo“, tedy aby na nich byla dostatečná zásoba bílého prášku. Některé tehdejší barrandovské hvězdy s kokainem jen lehce experimentovaly, jiné si vypěstovaly takovou závislost, že bez něj prakticky nedokázaly normálně fungovat.
Šňupala Lída Baarová, Adina Mandlová, Ljuba Hermanová nebo Saša Rašilov nejstarší. Pomyslným koksovým králem byl ale lamač ženských srdcí Hugo Haas, který by si v dnešní době nejspíš dobře rozuměl například s Charlie Sheenem. Kokain byl populární i v politických kruzích.
Vzhledem k tomu, že kokain byl legální, rozhodně nemůžeme mluvit o nějaké drogové kriminalitě. Ostatně policie na to, že by s drogově závislými mohla něco dělat, přišla poněkud s křížkem po funuse a nastoupila do již rozjeté kokainové mánie. Až v roce 1928 byla založena Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky, jejíž personál čítal pouhé čtyři policisty, kteří se soustřeďovali hlavně na nelegální dovoz z Německa. Ten nevadil ani tak z principu šíření drog, ale proto, že kokain nebyl řádně zdaněn a proclen.
Situace se změnila, když na předávkování kokainem zemřela pošťačka Marie Langerová. Medializace případu donutila i zákonodárce k zamyšlení nad tím, že by bylo potřeba dostat situaci pod kontrolu. Nad zlatým věkem bílého prášku se stahovala mračna a situaci nezachránila ani dobová píseň „Kdo nešňupe dneska hlínu, ten holduje kokaínu“, kterou nezpíval nikdo jiný než Hugo Haas. Až se budete příště dívat na film pro pamětníky, může vás u srdce hřát vědomí, že většina herců před kamerami je nejspíše zfetovaná.
Vzhledem k tomu, že dnes už drogy v lékárně nekoupíte, musí být pašeráci občas velmi kreativní.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
