Průjem v éteru aneb jak česká rádia ničí naši kulturní úroveň

Obrázek uživatele Premysl Cernik
02.10.2014, 14:10

Komerční rádia, veřejnoprávní rádia. Skrze všechny FM vlny na nás proudí sra*ky. Proč musíme trpět tak drtivý atentát na náš estetický vkus?

Britská kapela The Buggles v roce 1979 natočila obrovský hit Video Killed the Radio Star a nějakou dobu to vypadalo, že se její proroctví vyplní. Obzvláště 80. a 90. léta se nesla v duchu nástupu MTV a dalších hudebních stanic, které měly na obecný vkus a hudební trendy obrovský vliv. Pokud interpret dostal svůj videoklip do časté rotace, měl z poloviny vyhráno. O 35 let později jsou hudební televizní kanály v jakési klinické smrti. Kdysi vlajková loď MTV po nástupu vysokorychlostního internetu téměř rezignovala na jakékoli udávání trendu a valnou většinu vysílacího času vyplňuje imbecilními reality show. Legendární duo Beavis and Butt-head, které nemilosrdně tnulo hlavy brakovým popovým i rockovým kapelám, se sice nedávno po 16 letech na obrazovkách znovu objevilo, ale vydrželo pouze jednu sérii. Podle tvůrce Mikea Judge však stažení pořadu nemělo ani tak moc společného s malou sledovaností jako s faktem, že pořad jednoduše nezapadal do dramaturgie, které dominují skvosty jako Jersey Shore nebo the Hills. Krátké trvání zmrtvýchvstání této dvojice je jakousi alegorií konce televize jakožto jakkoli určujícího hudebního média. Beavis-and-Butt-Head-cartoon-wallpaper Trevor Horn z the Buggles se možná diví, ale video zabilo rádiové hvězdy jen dočasně. Přes popularitu internetových databank, jako je Spotify, Deezer, Last.fm, Pandora nebo Grooveshark, stále podstatné množství lidí ladí FM frekvence. Domácí rádiové přijímače již sice využívá obzvláště starší generace, ale v autech, restauračních zařízeních, obchodech apod. proudí vlny éterem o sto šest. Když lidé operují s argumentem, že ta či ona kapela je právem úspěšná, protože v době, kdy má člověk prakticky nelimitovaný přístup k hudbě všech žánrů, si stejně získala oblibu miliónů posluchačů, jednoduše nemají pravdu. Pokud bychom žili v asketické společnosti, nechodili do hospod, do holičství, do kaváren, na koupaliště, nejezdili taxíky a tak dále, možná by naše mysl zůstala neposkvrněna tím, co dramaturgové populárních rádií chtějí dostat na výsluní.

Málokdo se dokáže ubránit tomu, aby nevěděl, kdo je Ewa Farná a neznal žádnou její píseň. Všudypřítomné středoproudé rádio je totiž pouze jedním z temných sluhů moderní mediokracie. Pokud i po desátém nedobrovolném poslechu z paměti interpreta vytlačíme, nastupuje bulvár – s kým spal, s kým nespal, kde a od koho dostal přes hubu a podobně. Následně přichází televize, a to i přesto, že největší tuzemská hudební stanice TV Óčko má z celkového úhrnu sledovanosti pouze něco nad 1,5 %. Ony „radio stars“ se stejně nakonec objeví v různých talk show, estrádách, reality show či talentových soutěžích vůči, kterým jsme znovu bezbranní, protože ač chceme, či nechceme, osolenou plazmu v jediné restauraci, která je poblíž, jen tak z pozornosti nevytěsníme.

Samo o sobě by to nebyla taková tragédie, pokud by úroveň českých rádií nebyla tak tristní. Po revoluci se žádná velká revitalizace nekonala – kdo se chtěl na trhu prosadit, vsadil na osvědčené koně, popř. na strategii, na kterou byli lidé zvyklí z dob normalizace. Oproti tomu například v USA existuje velmi silná tradice univerzitních rádií, které mají sice malý dosah, ale často se navzájem doplňují. Tedy pokud se z něčeho stane velký hit na universitě ve Wisconsinu, je tu celkem slušná šance, že se umělec objeví v play listech podobných rádií po celé Americe. Konsekventně jsou donucena skladbu hrát i rádia komerční, a tak se mezi plytkou, povrchní šeď, kterou diktuje hudební průmysl, občas dostane i kapela „z garáže“.

Mnoho programových ředitelů nejúspěšnějších českých komerčních rádií se chvástá tím, že má „ucho“ a dokáže skvěle predikovat, co se bude a co se nebude líbit. Ve skutečnosti je však pravda někde mezi. Evropa 2 či Frekvence 1 z velké části stojí na úspěchu svých moderátorských show – Leoš Mareš, Patrik Hezucký, Pavel Cejnar, Libor Bouček, Miloš Pokorný či Roman Ondráček jsou i přes přesah do jiných médií základními stavebními kameny úspěšné rozhlasové stanice. Ač je humor či publicistika některých z nich nevalné úrovně, jsou to hlavně oni, kvůli kterým si posluchač cíleně zapíná přijímač. Samozřejmě, že existují průzkumy, na základě kterých se nasazují a stahují interpreti, protože určité množství posluchačů po 15 či 30 sekundách přeladí na jinou stanici. Nicméně právě minimální snaha o experiment v rámci hudebního programu udělala z posluchačů tupé stádo, které nedá interpretovi ani pár vteřin svého času. Pokud by takovéto publikum měl Bedřich Smetana, Antonín Dvořák nebo, nedej bože, Leoš Janáček, asi by nám jejich jména dnes nic neříkala.

Stále je tu však mnoho pasivních posluchačů, kteří nepřepínají, mnoho z nich ani nemůže, a kteří jsou konfrontováni s téměř neprodyšnou množinou buď toho desetiletí osvědčeného či aktuálního braku. Mnoho mých kamarádů z ciziny, co zde žijí, se podivuje tomu, že slyší každou chvíli v českém éteru interprety, kteří v jejich vlastích již z playlistů dávno vymizeli. Takový Per Gessle z Roxette musí skákat radostí dva metry vysoko pokaždé, když mu přijde výpis tantiém z České republiky. A jen pro upřesnění, Per Gessle je možná jeden z nejlepších popových skladatelů všech dob. Proč mu však konto roste převážně díky téměř 30 let starým skladbám jako Listen To Your Heart či It Must Have Been Love, přestože například deska z roku 2011 Charm School u nás dosáhla samého vrcholu prodejnosti, je jen stěží pochopitelné. Per+Gessle

Per Gessle (Roxette) .

Tzv. singly sice po úpadku sedmipalcových vinylů ztratily svým způsobem komerční potenciál, ale stále plní roli jakéhosi lákadla pro poslechnutí celé desky. Proč když tedy i ti nejkomerčnější interpreti jako Lady Gaga, Katy Perry či Britney Spears pouštějí do světa třetí „novinku“, hrají naše rádia donekonečna jen tu první? Jsou opravdu Češi až tak extrémně tupí a retardovaní, že nejenže nedokáží vstřebat nic složitějšího než tu nejkýčovitější pop music, ale nezvládnou se poprat ani s víc než jednou dokola omílanou skladbou? Pokud například bývalý programový ředitel Evropy 2 Petr Vladyka přirovnává svoje působením ve vedení výše zmíněné stanice k vítězství v Lize mistrů, z určitého úhlu pohledu má pravdu. Nedá se upřít, že stanice komerčně excelovala. Je to však jakési vítězství v Lize mistrů londýnské Chelsea – radost z něj má pouze klub samotný a jeho oddaní fanoušci. Pro zbytek fotbalového světa je fakt, že nejprestižnější klubovou soutěž může vyhrát klub, který za zápas vystřelí jednou na branku, jakousi malou tragédií. V případě rádií je však problémem to, že v jejich „Lize mistrů“ vyhrává Chelsea každý rok, až nakonec celá země zblbne a začne jí fandit jako jeden muž. Petr Vladyka Petr Vladyka

Ono to koneckonců není zas tak horké ani s tím „uchem“ na úspěšnou kapelu. Do určité míry dokáže totiž rádio s poslechovostí Evropy 2, Impulsu či Frekvence 1 udělat hvězdu téměř z čehokoli. Ze stokrát opakované debility se (pokud se to nepřehání) nakonec tak jako tak stane hit. Někdy stačí mít dost financí či podnikatelský záměr, a i zoufale netalentovaný „skladatel“ a dle Cibulkových seznamů věrný slouha StB, jako je Lešek Wronka, se může dostat do pozice, kdy diktuje, co se má líbit a co ne. Dalším příkladem budiž kapela Eddie Stoilow, která blbě vypadá, blbě hraje, její skladby mají k hitům velmi daleko, zpívá anglicky, a přesto se nepochopitelně častou rotací dostala do podvědomí většiny obyčejných hudebních konzumentů. gabriela_guncikova_krest_celkem_jina-8 Lešek Wornka na křtu desky Gabriely Gunčíkové

Nalijme si čistého vína. Komerční rádia mají za úkol vydělávat, a pokud se tak děje, těžko se hledá motivace pro jakoukoli osvětu či snahu alespoň odlepit hudební vkus obyvatelstva od absolutního dna. Od toho by tu mělo být veřejnoprávní rádio. Pokud by fungovalo, tak jak má, blahodárné účinky by se okamžitě projevily i v komerční sféře, která by chtě nechtě musela reagovat. V Británii tuto roli skvěle plní BBC, vysílající rozmanitou škálu pořadů, které dávají prostor kvalitnější a zajímavější hudbě.

Například legendární nedávno zesnulý moderátor John Peel pro svět objevil neuvěřitelné množství kapel téměř všech možných žánrů. Z mnohých z nich se staly na dlouhou dobu hvězdy první velikosti, ale nebýt Peelova „ucha“ (které opravdu nelze srovnávat s „uchem“ Petra Vladyky), dost možná by se nikdy neodlepily od země. Proč nás Český rozhlas, který na rozdíl od komerčních rádií platíme z koncesionářských poplatků, krmí úplně stejným průjmem, je otázka, na kterou by odpověď stěží hledal i Tomio Okamura. Když už se zdálo, že oslizlou dramaturgii většiny stanic patřících pod Český rozhlas může částečně resuscitovat alternativní Radio Wave, bylo na základě imbecilní záminky posláno do kopru – respektive ztratilo poslední šanci na zvrat poté, co mu byla odebrána analogová frekvence. Skladba britské kapely Primal Scream s názvem Swastika Eyes byla označena Českou radou pro rozhlasové a televizní vysílání za závadnou – tedy podporující nacismus a fašismus. primal_scream_4 Taková normální neonacistická partička

Samozřejmě, glasgowská psychedelická legenda nemá s extrémně pravicovými ideologiemi nic společného a pokud je někdo rock’n’rollový analfabet, stačilo si jednoduše přečíst text skladby. To by však člověk nesměl disponovat angličtinou úrovně prvního stupně základní školy jako „hodnotitel a expert“ Radek Vogl. Kdo má však vyloženě fašizující sklony, ukázal svým výrokem programový ředitel ČRo Richard Medek, který během celé kauzy prohlásil o posluchačích Radia Wave, že: "Tato menšinová skupina podle (jeho) názoru není budoucností tohoto národa, anebo jenom velice ojediněle." Rada si sice nakonec utrhla ostudu, Wave se však na 100,7 FM nevrátil.

Lidé občas kroutí hlavou, proč je na Slovensku nejúspěšnějším festivalem dlouhodobě alternativní Pohoda, zatímco u nás Votvírák. A proč v Čechách skončil Planet Festival jako komerční propadák, zatímco u našich východních sousedů měl stejně dramaturgicky stavěný Grape Festival okamžitě obrovský úspěch. Přestože je celá problematika komplexnějšího rázu, jedno vodítko jde velmi lze celkem jednoduše rozeznat – až někdy pocestujete na Slovensko, poslechněte si tamní rádia.


Komentáře