Nepromyšlený výběr

Nemálo žen skončí s chlapem, kterého by si za běžných okolností nevybraly. Nechávají se totiž masově vláčet nesmyslnou módou, jejímž sloganem je „mít chlapa“. Tento příkaz v podstatě určuje podobu celého jejich života. Pramálo je oslovují intelektuální výkony, touha po sebezdokonalování, překonávání sebe sama nebo pomoc ostatním a zažehávání inspirace.

Hovory žen se bezútěšně točí kolem toho, jakého chlapa měly, mají nebo by chtěly mít. V důsledku toho si muže pro vztah vybírají nekriticky, povrchně, netrpělivě, a výsledek jejich ,volby’ podle toho taky vypadá. (Stejně lajdácky si bohužel vybírají často i muži ženy.) Kolem třicítky je přiznání „nemám chlapa“ pro ženy stejně bolestné jako vzpomínka na znásilnění ve školních šatnách. Potřebují muže už akutně, aby vyhověly panovačnému hlasu ,přírody’, a jejich měřítka výrazně klesají.

Jakmile chlapa seženou, nechají si od něj co nejdříve naflákat potomka, aby byl úlovek zpečetěn spermatem a krví. Brzy ovšem zjistí, že si vybraly úplného vola. Ale už je pozdě s tím něco dělat. Dobře jim tak, měly to ve svých rukou.

Nároky se sypou. Zdroj: hintsmagazineonline.com

Stále stejný scénář

Ženy si někdy (často) myslí, že pro úspěšný vztah je dobré mít ,zkušenosti‘. Že je dobré si nejdřív užít, poučit se a teprve pak se doopravdy zamilovat a ,mít‘ krásný, věrný a dlouhodobý vztah. Velký znalec moderních vztahů francouzský spisovatel Michel Houellebecq k tomu v románu Rozšíření bitevního pole poznamenává toto: „Láska jako vzácný, umělý a pozdní jev může vzkvétat pouze za zvláštních a zřídkakdy současných podmínek, které jsou přímým protikladem uvolněnosti mravů, charakterizujících moderní dobu. […] Poznala příliš diskoték a milenců; takový způsob života člověka ochuzuje a přináší s sebou někdy vážné a zpravidla nezvratné důsledky. Láska jako nevinnost a schopnost iluze, jako způsobilost shrnout opačné pohlaví jako celek do jediné milované bytosti, zřídka odolá roku sexuálního toulání, někdy dvěma. Opakované sexuální zkušenosti nahromaděné během dospívání ve skutečnosti rychle nahlodávají a znemožňují jakoukoli možnost citové, romantické projekce; postupně, vlastně dost rychle, se naše schopnosti milovat dostávají na úroveň starého hadru.“ Bez ohledu na zklamání z toho, že nenalezla ,velkou‘ či ,pravou‘ lásku, si žena myslí, že nějakého ,stálého‘ chlapa potřebuje. A tím se veze do dalšího zklamání (viz předchozí odstavec).

Pasivita

Většina žen vidí problém lásky jako otázku, jak být milována a méně už jako otázku, jak milovat. Chtějí získat někoho, kdo by je miloval. Upínají se k tomuto cíli a využívají při tom nejrůznější prostředky: oblečení, způsob mluvy, strategie chování, psychologické triky, kosmetiku či plastickou chirurgii. Láska je ovšem především aktivní a tvůrčí činnost a umění, kterému je třeba se učit. Nestačí zvládnout techniky sexu ani nestačí být tolerantní - když jsou muž a žena k sobě navzájem tolerantní, když si ,vyhovují’, je to jen sobectví ve dvou. Láska je totiž snaha o překonání vlastní samoty spojením s druhým, ne konverzační a relaxační klub. Každé umění ovšem vyžaduje kázeň, tedy schopnost jednat, i když se mi zrovna nechce. Chování řady žen je však pravým opakem kázně: za nejlepší považují pouze to, co je ,příjemné‘, při čem se lze ,uvolnit‘ a při čem nemusejí moc přemýšlet. Jakmile ve vztahu narazí na překážku, celý vztah se jim zatemní. Ale chybu nehledají u sebe! Dalším předpokladem pro to, aby člověk zvládl nějaké umění, je soustředění, u žen extrémně vzácné. Schválně zkuste, jak dlouho dokáže žena jen tak klidně sedět - bez mluvení, čtení, pití, kouření, sledování televize či nutkavých pohybů rukama nebo nohama. Posledním zásadním faktorem umění je trpělivost. Ale - znáte nějaké trpělivé ženy? Jestliže ženy nepěstují schopnost aktivně milovat a spoléhají se na to, že „to nějak přijde“, budou nutně zklamané. Ono to totiž nikdy nepřijde samo. A když nic nepřichází, kompenzují si prázdno romantickými příběhy ve filmech a v knihách a vlastním sněním. Srovnáváním reality s těmito představami se pak jejich zklamání dále prohlubuje. Princ na bílém koni neexistuje! Zdroj: lolyinthesky.blogspot.com

Neschopnost žít sama

Aby člověk mohl navázat skutečný vztah s někým a mohl být opravdu s ním, a ne jen vedle něho, musí být schopnen žít sám. Jen ten, kdo se sám se sebou nenudí, koho být sám se sebou baví, může nabídnout něco i druhému. Která žena dokáže být sama, a k tomu ještě ráda? Abychom mohli mít rádi jiné, musíme mít rádi především sami sebe. „Miluj svého bližního jako sebe samého,“ nabádá evangelista Marek. A to znamená také zdokonalovat se, pracovat na sobě, pěstovat si vnitřní bohatství a naslouchat si. Milovat, to znamená dávat, ale dávat z přebytku. Při takovém rozdávání vám vůbec nic neubývá! Jakmile začnou ženy považovat vztah za výměnný obchod, stávají se z nich zatrpklé nemilující hokynářky. A jsou zklamané z toho, že jim účty pořád nevycházejí. Své zklamání obracejí proti partnerovi. Vidí třísku v jeho oku, ale břevno ve svém vlastním ne.

Špatná očekávání

Častým důvodem hořkého zklamání vůbec je, že čekáme něco, co se nesplní, a pak obviňujeme okolí (muže, počasí, politiky, firmy, ženy, vesmír), že se to nesplnilo. Přitom je to tak jednoduché: Stačí žít beze strachu a bez naděje. Pak nebudete nikdy zklamaní. Řekněte toto ženám. A ženy, řekněte to i samy sobě. A život bude lepší.