Když se chce, všechno jde, ale pak se to jednoho dne zlomí a dotyčný rezignuje a poddá se svému trápení. Odevzdané čekání na další ránu, to je naučená bezmocnost, jejíž koncept představil ve svých kontroverzních experimentech profesor psychologie Martin Seligman. Během svých pokusů uštědřoval psům elektrické šoky a sledoval, jak na bolestivé podněty reagují. Respektive nereagují.
Proč se tak snadno vzdáváme?
S experimenty na zvířatech začal Martin Seligman v šedesátých letech. Na problematiku naučené bezmocnosti narazil při výzkumu podmíněných reflexů už I. P. Pavlov na počátku minulého století, jeho pokusní psi se zpočátku snažili ráně vyhnout, ale pokud se jim to nedařilo a rána stejně vždycky přišla, rezignovali a z klece neutekli, ani když ji výzkumník otevřel.
Pavlov to nijak dál nerozvinul, pak ale přišel Seligman, který na jeho výzkum v podstatě navázal. Psycholog brzo přišel na to, že pokud jsou zvířata terorizována bolestivými podněty, kterým se nemohou vyhnout, změní se jejich chování.
Stěžejní byl experiment, při kterém profesor Seligman dával elektrické šoky skupině psů, přičemž v první fázi nemohli šokům uniknout. Pak následovala druhá fáze, ve které výzkumníci umožnili zvířatům se šokům vyhnout, psi toho však nevyužili a místo toho dále pasivně přijímali rány.
Pokus byl několikrát zopakován, vždy se stejným výsledkem. Seligman z toho vyvodil teorii, že pokud je zvíře zahnáno do úzkých a nemá možnost, jak se ze šlamastiky dostat, nedokáže v budoucnu v obdobné situaci správně reagovat.
Pak odstartovaly obdobné pokusy na lidech, konkrétně na univerzitních studentech. Seligman je rozdělil do tří skupin a začalo testování. Tentokrát psycholog upustil od elektrických šoků, místo nich sáhl po nepříjemném zvuku. První skupina studentů dostala možnost nepříjemný zvuk přerušit stisknutím tlačítka. Druhá skupina toto tlačítko nedostala a se zvukem se musela smířit. A poslední skupina byla nepříjemného zvuku ušetřena – alespoň v první fázi.
Ve druhé fázi už byly zvuku vystaveny všechny tři skupiny a všechny tři dostaly k dispozici tlačítko k jeho vypnutí. Ukázalo se, že ti, kdo předtím možnost kontroly neměli, neumějí adekvátně zareagovat. První a třetí skupina zvuk pomocí tlačítka vypnula, druhá skupina nikoli.
V psychologii dostal tento jev pojmenování naučená bezmocnost, jedinec se stává pasivním proto, že na základě předchozí zkušenosti dospěl ke zjištění, že jakákoli vyvíjená aktivita je marná. Není zkrátka úniku. To je ten důvod, proč například dlouhodobě nezaměstnaní nedokážou najít práci, nebo proč oběti domácího násilí neodejdou od svých trýznitelů. Zkrátka to vzdají.
A tady si můžete přečíst o experimentu, který vyústil ve rvačku: kde se bere agresivní chování mezi skupinami?
Podobné články
Martin Miko
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
