Pro jedny diktátor, pro druhé hrdina. Chtěl Slobodan Miloševič malou Jugoslávii, nebo Velké Srbsko? – G.cz
Vyhledávání

Pro jedny diktátor, pro druhé hrdina. Chtěl Slobodan Miloševič malou Jugoslávii, nebo Velké Srbsko?

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

Pasoval se do role mírotvorce, ale svět mu přezdíval „balkánský řezník“. Srbský a posléze jugoslávský prezident Slobodan Miloševič se stal pro Západ symbolem krvavého etnického násilí, které v 90. letech zalilo celou Jugoslávii. Byl Miloševič šíleným nacionalistou, nebo jen mocichtivým oportunistou?

Arian Ebrahimi
Arian Ebrahimi 29.6.2020, 16:37

Smrt Tita odstartovala tragédii

Když v roce 1980 v požehnaném věku 88 let zemřel jugoslávský prezident Josip Broz Tito, bylo všem jasné, že milovaného vůdce, který vládl multikulturní zemi téměř čtyři dekády, nikdo nedokáže nahradit. To v konečném důsledku vedlo k rozpadu Jugoslávie, který začal nedlouho po Titově smrti. Ke konci 80. let navíc začal odpadat další prvek, který držel dlouhá léta nacionalistické tendence na uzdě – komunismus. Bolestivě se rodící jugoslávská demokracie se najednou musela navíc vypořádávat s neutěšenými (a vlastně pochopitelnými) vlasteneckými tendencemi, a to bez jakéhokoliv jasného vedení či silné osobnosti v čele. Pak se ale objevil jeden muž, který se rozhodl, že se stane druhým Titem. Tím člověkem byl srbský politik Slobodan Miloševič. Výsledkem byl pomalý a bolestivý rozpad Jugoslávie, který na dlouhá léta mezinárodně izoloval Srbsko.

Vysvětlit v rámci jednoho článku, kdo byl Miloševič a proč dělal to, co dělal, je nemožné. Pro jedny byl hrdinou, pro jiné (a těch bylo více) brutálním diktátorem. Moc poprvé získal ještě v 80. letech, kdy se stal předsedou Svazu komunistů Jugoslávie a rázem se stal jedním z nejmocnější lidí ve státě. V rámci tzv. protibyrokratické revoluce docházelo napříč všemi svazovými republikami k nuceným rezignacím vedoucích politiků, které měli v rámci demokratizačního procesu nahradit politici nové generace. Jedním z hlavních strůjců této akce byl právě Miloševič, který chytře využil situace a velkou část politiků nechal nahradit svými lidmi, většinou Srby. Zatímco se jugoslávský stát rozpadal, získával Miloševič v rámci Srbska stále větší a větší moc, které vyvrcholila jeho zvolením srbským prezidentem v prosinci 1990.

Malá Jugoslávie nebo Velké Srbsko?

Tou dobou se již Miloševič vůbec netajil svou podporou srbského nacionalismu – do jaké míry byl Miloševič nacionalistou či byl pouhým oportunistou, který se rozhodl pasovat do role „ochránce Srbů“, protože se mu to hodilo, není dodnes jasné. Američtí diplomaté, kteří s ním v 90. letech jednali, potvrdili, že Miloševičovi šlo prostě a jednoduše o moc. Přestože byl Miloševič pouze srbským, nikoliv jugoslávským prezidentem, skrytě ovládal celostátní politiku skrze své lidi v čele jugoslávské vlády. Když bylo jasné, že se nepodaří udržet celou Jugoslávii pohromadě, rozhodl se Miloševič zachovat alespoň jakousi „malou Jugoslávii“, což ve výsledku znamenalo naplnění odvěkého snu srbských nacionalistů, kterým bylo „Velké Srbsko“, tedy sjednocení všech oblastí, kde žijí Srbové. Obviňovat ale z války pouze Srby by bylo zkratkovité a především nespravedlivé - nicméně, na zachování společného státu měla největší zájem právě Miloševičem vedená jugoslávská vláda pod srbským vedením.

Z těchto důvodů je pak jasné, proč se například Slovinsku podařilo odtrhnout během několika málo dnů, zatímco brutální válka v Bosně trvala téměř 4 roky. Slovinsko totiž na rozdíl od Bosny nemělo téměř žádnou srbskou menšinu. Miloševič tak vlastně skutečně bránil rozpadu Jugoslávie, která ale v jeho představách měla být státem, kterému by dominovali Srbové – čím více Srbů v jednom státě, tím jednodušší bude vláda. Nakolik operovaly jednotky bosenských Srbů na Miloševičův rozkaz a nakolik je jugoslávské vedení podporovalo, protože měli stejný cíl, není dodnes zcela jasné. Je ale více než zřejmé, že Miloševič si byl moc dobře vědom, že jím podporovaní váleční zločinci, jakými byli třeba Ratko Mladič či Radovan Karadžič, páchají genocidní etnické čistky, které měly dopomoct vytvoření onoho Velkého Srbska. Miloševič věděl, že dochází k masakrům bezbranných civilistů, ale jelikož se mu to hodilo v jeho plánech, nechal tato zvěrstva proběhnout, což z něj činí osobu odpovědnou za tyto odporné činy. Existuje řada svědectví, která potvrzují, že srbská vojska přímo řídil v mnoha případech právě Miloševič.

Když pak v roce 1995 podepsal Miloševič Daytonskou dohodu, která ukončila krvavou válku v Bosně, byl na Západě pomalu oslavován jako mírotvůrce. Západní diplomaté totiž byli konečně rádi, že mají možnost jednat se skutečným politikem, který je ochoten k alespoň částečnému kompromisu, na rozdíl od kdejakých separatistických vůdců. Západ tak Miloševiče nechal u moci, protože ho prostě potřeboval. V druhé polovině 90. let pak začalo docházet k prvním velkým demonstracím proti Miloševičově vládě, který se mezitím stal jugoslávským prezidentem, a která v ten moment držela jen území Srbska, Černé Hory a Kosova. Na zbytku bývalé Jugoslávie tak mohl Miloševič naplno rozjet své diktátorské choutky, kdy běžné docházelo k vraždám a únosům opozičních politiků, tvrdé cenzuře či vězení v případě kritizování hlavy státu.

Až do poslední chvíle se zoufale držel moci

Když se v roce 1998 pokusili kosovští Albánci přihlásit o svá práva, poslal proti nim Miloševič armádu. Západ, který čelil pstré kritice za to, že nezabránil před několika lety etnickým čistkám v Bosně, nechtěl dopustit další dlouhou a krvavou válku, a tak dostal na jaře 1999 Miloševič ultimátum. Buď se stáhne z Kosova, nebo se může připravit na bombardování. Po 3 měsících náletů NATO se Srbové stáhli z Kosova. Miloševič, přesvědčený o tom, že se mu podařilo získat popularitu jakožto „ochránce národa před západní agresí“, vypsal nové prezidentské volby, kterými chtěl znovuzískat pevnou ruku nad Jugoslávii. Pokračující ekonomická krize, vyčerpání z války i Miloševičovy diktátorské tendence ale nakonec sjednotily roztříštěnou opozici, které se podařilo skrze společného kandidáta vyhrát volby.

Mocichtivý Miloševič se ale odmítal vzdát a ještě naposledy se pokusil udržet za každou cenu svou funkci. Když mu do té doby loajální armáda řekla, že do davu (navzdory jeho přáním) střílet nebude, nezbylo Miloševičovi nic jiného než, se konečně vzdát. Po své rezignaci a uznání porážky se bývalý diktátor zavřel do svého domu. Ještě jednou se pak pokusil vyhnout svému osudu, když se ho v roce 2001 vydala srbská policie na základě mezinárodního zatykače zatknout. Přes 36 hodin na sebe mířili zbraně srbští policisté a diktátorova ochranka, zatímco se z vily ozývaly Miloševičovy zoufalé výkřiky, že raději zastřelí svou rodinu a pak sebe, než aby se nechal zatknout. Nakonec se ale k překvapení všech vzdal a následujících pět let strávil před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, kde měl být spravedlivě potrestán.

Slobodan Miloševič se ale nikdy nedočkal potrestání za zvěrstva, která byla v jeho jménu, za jeho podpory a pro jeho ideu spáchána. V roce 2006 dostal ve své cele infarkt a zemřel. Jeho náhlá smrt bez vyřčení konečného verdiktu tak připravila bývalou Jugoslávii o jednu z mála šancí, jak se vyrovnat se svou minulostí.

Podobné články

Doporučujeme

Další články