Arnošt Lustig patří k nejvýraznějším současným spisovatelům, jemuž se i díky tematice holocaustu podařilo prorazit po celém světě. Během 2. světové války prošel několika koncentračními tábory, které ho inspirovaly k napsání desítek knih. Některá jeho díla se dokonce dočkala i televizních a filmových adaptací. Dnes si připomínáme 12 let od jeho smrti.
Komunista, který raději emigroval
Arnošt Lustig pocházel z židovských poměrů. Narodil se v roce 1926 v pražské Libni, kde také vyrůstal a následně navštěvoval obecnou školu. Poté nastoupil na reálku, odkud byl v roce 1941 vyloučen kvůli rasovým důvodům, a proto nastoupil do učení na krejčího. Kromě krejčovství se zaměřoval i na pozici ozdobníka v dílně na výrobu kožených předmětů. V listopadu 1942 byl nacisty poslán do koncentračního tábora v Terezíně, avšak během války poznal ještě další dva „koncentráky“, a to konkrétně Osvětim a Buchenwald. Poprvé se do koncentračního tábora dostal ve věku, kdy mu ještě nebylo ani 16 let. Ke konci války se mu podařilo utéct z transportu smrti do Dachau. Na vlak totiž zaútočil americký stíhač, a tak v náhlém zmatku společně se svým kamarádem utekli pryč. Následně se mu až do konce války podařilo ukrývat v Praze. Lustig měl obrovské štěstí v neštěstí. Z 15 tisíc dětí, které se dostaly z transportů domů, přežila jen stovka. A mladý Arnošt byl mezi nimi.
Po válce se vrátil zpátky ke studiu, jež mu překazili nacisté. Nastoupil na Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, kde se věnoval publicistice. Zároveň se začal věnovat novinářské praxi, což ho v roce 1948 dostalo až do Izraele, kde působil jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Podruhé se do Izraele vrátil po roce, ale už pod hlavičkou Československého státního rozhlasu. Po návratu se kromě nového zaměstnavatele dočkal i další zásadní události, a to té, že se oženil s příslušnicí izraelské armády a pozdější redaktorkou Věrou Weislitzovou. S tou se poprvé potkal v koncentračním táboře. V roce 1954 se mu podařilo získat inženýrský titul, avšak nikdy se jím před jménem nechlubil.
V průběhu 50. a 60. let stihl vystřídat hned několik pracovních pozic. Mezi lety 1950 až 1958 například pracoval v Československém rozhlase společně s Ludvíkem Aškenazym nebo Otou Pavlem. V té době začal zároveň vydávat své první knihy, které byly úspěšné už od debutové Noci a naděje. Poté nastoupil do vedoucí pozice v kulturní rubrice týdeníku Mladý svět. Od novin a rozhlasu se mu podařilo utéct i k filmu. Působil totiž jako filmový scenárista na Barrandově a v té době napsal scénář například k novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
I když se po válce stal členem KSČ, přesto příliš v komunistický režim důvěru neměl. A není se čemu divit, když byl vyšetřován za pomoc uprchlíkům do Izraele. V srpnu 1968, tedy v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se zrovna nacházel se svou rodinou a kolegy z práce v Itálii. Když se dozvěděl o situaci v rodné zemi, rozhodl se, že se zpátky nevrátí. Proto společně se svou rodinou utekli do Jugoslávie, kde Lustig pracoval ve filmovém studiu v Záhřebu. Poté přišlo stěhování do Izraele a v roce 1970 pak emigroval do USA, kde se mu po 8 letech podařilo stát se profesorem na americké univerzitě ve Washingtonu. Konkrétně učil scenáristiku a přednášel o filmu a literatuře.
Po sametové revoluci se pravidelně vracel do Prahy, kterou miloval. On sám však tvrdil, že má jeden domov, ale dvě bydliště. V Česku byl například u založení Společnosti Franze Kafky, jíž předsedal celých 21 let. V roce 1995 se mu podařilo stát se šéfredaktorem české verze pánského časopisu Playboy. Mezitím stihl učit na Karlově univerzitě nebo přednášet na Literární akademii v Praze.
Arnošt Lustig zemřel v sobotu 26. února 2011 v Praze na rakovinu. Rok po jeho úmrtí vznikla takzvaná Cena Arnošta Lustiga, jež je udělována osobnostem, které spojuje odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost.
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler
