Rozhovor s Danou Vaculíkovou

Ještě před více než rokem vypadala práce hygienika v lůžkovém zdravotnickém zařízení jinak, než je tomu nyní. Co všechno v tomto ohledu kovid změnil?

Ještě před více než rokem jsem opravdu mohla vykonávat práci hygienika. Protože v poslední době jsem už plně zaměstnaná jen vakcinací. A na svou práci už skoro více než rok nemám čas. Asi je těžké někomu vysvětlovat, v čem spočívá práce nemocničního hygienika, protože málokdo si dokáže za tím něco představit.

Zkuste to. Alespoň stručně.

Kde můžeme najít nemocničního hygienika? Nemocničního hygienika najdete v kanále, když kontroluje odpadní vody. Na střeše, když hledá spolu s ostatními příčinu zatékání do budov, a tím ohrožování procesu. Hygienika najdete hrabat se v odpadcích, aby zjistil, zda nebezpečný odpad je opravdu nebezpečný. Najdete ho v kuchyni při kontrole přípravy stravy, v lékárně v superčistých provozech, také v ředírně cytostatik na centrální sterilizaci, najdete ho na operačním sále na jednotkách intenzivní péče. Hygienika také najdete s údržbáři v jakékoliv díře, která se vytvoří ve zdravotnickém zařízení. Naše práce je hodně zajímavá a barvitá. Nikdy není stejná – a to je ten důvod, proč mě baví. Ale všechno, co hygienik dělá, je ku prospěchu pacienta a personálu.

Přednášíte, předáváte své zkušenosti kolegům. Jak moc vám to chybí?

Kontakt s kolegy a studenty mi chybí. Chybí mi předávání zkušenosti. Protože tím, jak je ta naše práce barvitá, vždy je výhodou vědět, jak stejnou problematiku vnímá někdo jiný. Jinak ji vnímá ten, kdo pracuje ve velkých nemocnicích jako já, typu motolské nemocnice, brněnské fakultní nemocnice. A jinak ji bude vnímat hygienická sestra v Písku. To jsou zkušenosti, které si předáváme. Je důležité, abychom je věděli, abychom mohli dělat ta správná rozhodnutí. Každá výuka, seminář, konference, každá hodina, kterou strávíme pohromadě, je vždy přínosem pro naši práci a může vyústit v něco nového. Když už nic jiného, tak jako poradní článek odborným špičkám.

Loni v březnu se pandemie nemoci covid-19 v Česku pozvolna rozjížděla a ještě nám tolik fatálně neovlivňovala životy, jako je tomu dnes. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Doba před tím, než jsme měli našeho vůbec prvního pozitivního pacienta, už byla naplněna obavami z toho, co se na nás řítí. Měli jsme ze zahraničí, kde máme hodně kolegů, velkou spoustu podnětů. V té době jsme už řešili, co se děje v Itálii, jakým způsobem se tam léčí, jaká opatření přijímají. Bylo to období, které bylo naplněno ohromným strachem – o náš personál. Tehdy jsme počítali, kolik může jeden lékař spotřebovat respirátorů za směnu, které jsme opravdu neměli. Kolik potřebujeme ochranných pomůcek na zajištění služby, kolik jich bude nutné na vybavení pro všechny jednotky intenzivní péče. V tu dobu jsme si ještě říkali, že jednu stanici na infekčním oddělení ústecké Masarykovy nemocnice, kde nám budou ležet na standardních lůžkách kovidoví pacienti, bychom nějakým způsobem dokázali zajistit. Bylo to období přípravy na všechna možná metodická opatření, protože jsme samozřejmě měli izolační režimy nastavené, ale určitě ne do takové míry, aby se rovnaly pandemickým plánům. Sice jsme aktivovali naše pandemické plány, ale zhruba po měsíci jsme zjistili, že nám jsou k ničemu… V době, kdy jsme je tvořili a mysleli si, že ta situace je pandemie, tak pandemií opravdu nebyla! Dnes to už samozřejmě víme. Bylo to období strachu. Rozhodně.

Co považujete za mezníky v období jednoho uplynulého roku z pohledu vaší profese?

Těch věcí je ohromné množství. Práce šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu je i o fyzických rezervách, o kterých jsem vůbec neměla potuchy, že je mám. Co si vybavím? Doprovod prvního pacienta do pražské Nemocnice Na Bulovce. Všichni jsme si říkali: Ježíšmarjá, sice kovid pozitivního, ale zdravého muže vedeme do sanity v těch šílených ochranných prostředcích. Že ono to snad nebude tolik hrozné. Takové byly mé první dojmy. V té době mi chodila spousta esemesek od kolegů napříč Českou republikou: „My jsme věděli, že budeš první!“ Po uplynutí pár týdnů mi kolegové volali a ptali se mě, co zrovna dělám. Sháněla jsem média pro odběry na PCR SARS-CoV-2, protože jich byl nedostatek. Logicky jich bylo nedostatek, protože jsme vůbec netušili, že jich budeme tolik potřebovat. Sháněla jsem někoho, kdo by je dokázal uvařit, protože se nedala koupit. Kamion, který ta média vezl, totiž stál na hranicích zablokovaný. Říkám jim – a byli to kolegové z opravdu renomovaných fakultních nemocnic: vy se pořád ptáte, co dělám. A oni: My to budeme dělat za čtrnáct dní, tak abychom se připravili. Protože my ten problém nemáme, u nás ti pacienti ještě nejsou…

Vy jste vlastně ve svém oboru, aniž byste chtěla, razila cestu pro celou republiku. Souhlasíte?

To jsem samozřejmě neměla v úmyslu a do takové pozice bych se sama nikdy nepasovala. Nicméně realita taková z té praktické stránky byla. Jeden z prvních pacientů opravdu pocházel z našeho kraje. Pak se posléze zjistilo, že další a další pacienti pocházejí ze skupiny kolem něho. My jsme toto opravdu řešili jako první. Pamatuji se na další zajímavý okamžik. Zasedal pandemický štáb Krajské zdravotní a my jsme se snažili našemu managementu vysvětlit, nakolik je vážná situace. Bylo to spojeno s jakousi nedůvěrou, jak už to bývá. Opravdu jich bude tolik, opravdu to bude tak hrozné? Opravdu si myslíte, že potřebujete objednat ještě půl milionu respirátorů? A kdybychom to měli náhodou za sebou, uplatníme je? (Samozřejmě uplatníme). Myslím si, že zlomovým okamžikem, kdy management pochopil, že situace skutečně tak vážná je, bylo, když jsem zažádala o rozkládací křeslo na spaní do mé kanceláře.

Co bylo dál?

Pak si vybavuji šílenství kolem vybudování prvních odběrových míst. Řešili jsme, jak by měla vypadat, a hledali jsme pro ně vhodná umístění. Kolik lidí asi přijde, máme čím provádět odběry, kde vezmu personál a do čeho ho obléknu? Mrzlo, zamrzly nám teploměry, zamrzly i počítače. Byla to opravdu hrozná doba. A navíc jsme neměli v rámci Krajské zdravotní k dispozici laboratoře, kam bychom odebrané vzorky posílali. Po nocích jsme proto obvolávali zdravotní ústavy a laboratoře, kde by nám mohli ta vyšetření provést. Většina vzorků skončila v Národní referenční laboratoři, která byla jejich přívalem totálně zahlcena. A skončila v jejich mrazáku na několik týdnů. Znamenalo to, že některým již končila karanténa a neznali ještě výsledek. Byla doba improvizací.

Aktuálním tématem v souvislosti s bojem proti novému koronaviru způsobujícímu nemoc covid-19 je dnes vakcinace. Nyní se už k očkování hlásí mnohem více lidí, než tomu bylo ještě na konci loňského roku, kdy vakcinace v České republice a Ústeckém kraji začala. Jak jste na masové očkování národa připraveni?

Mám-li se vrátit na začátek, pokud jde o toto téma, musím říct, že šlo o něco, na co jsme se všichni těšili. Pamatuji se, jak jsem generálnímu řediteli říkala, že ještě dotáhnu vakcinace a pak se budu moci vrátit ke své práci nemocničního hygienika. Bylo to období, kdy jsme vytvářeli první vakcinační centra. Zaplaveni ohromnou nadějí, že bychom šílenství, které máme kolem sebe, mohli začít regulovat. Ono období optimismu trvalo asi čtrnáct dní. Potom přišly první vakcíny a my jsme si v tu dobu ještě mysleli, že budeme muset všechny lidi k očkování motivovat. Nechávali jsme se tedy očkovat a hlásili světu „mám to v paži“ a jak chceme být příkladem pro všechny zdravotníky atd. Jak jsem se mýlila! Dnes většina lidí řeší, proč my mladí jsme se nechali naočkovat dřív než ti ostatní staří. Teď už není potřeba nikoho motivovat, protože za tu dobu nám koronavirus ukázal, co je vlastně zač a co umí. A že je stále při chuti.

Jak to s ním tedy je?

Mluví se nyní o čtvrté vlně, ačkoli ten vir si jde stále svou cestou a my jen pomocí restrikcí přitvrdíme, nebo povolíme. S těmi vlnami to tudíž není šťastné označení, protože každou tzv. vlnu zařizujeme zase a právě jenom my. (Ukazuje na hrnku s kávou, který je „plný viru“ a střídavě jej zakrývá dlaní a odkrývá). Jednoduché, jen přiklopíme a opačně. Mezi tím nic není, protože vir je tam stále a pořád chce ven… To je celý princip protiepidemických opatření. Chápu, že spousta mých kolegů, kteří jsou v poradních týmech Ministerstva zdravotnictví, jsou vystavováni různým tlakům na rozvolňování. Několikrát jsme se všichni shodli, že jsme měli být mnohem razantnější, důraznější.

Prozradíte vaše největší přání?

Mé největší profesní přání je, aby přišla ohromná dodávka vakcín, která přeplní všechna naše očkovací centra. Tím okamžitě ustanou dohady, kdo byl naočkován první, druhý, jestli ten či onen na dávku měl či neměl nárok, a najednou bude vakcín pro všechny dostatek. Jako v pohádce, kdy Dařbuján našel na sosnách všude jitrnice, a všichni byli šťastní a spokojení. To bych si přála, protože opravdu věřím, že pouze vakcinace dokáže utlumit, co se v tomto čase děje.

Máte v této pohnuté době čas na odpočinek?

Musím pomáhat kolegům, kteří se svými týmy denně v nemocnicích bojují s kovidem u svých pacientů. Hygienik tu je, aby jim pomáhal v léčbě, v pracovním prostředí, s opatřeními, která je nutné dodržovat. Touhu pomáhat mám pořád, a proto tak urputně chci očkovat. Protože to je jediný způsob, jakým jim můžu v současnosti pomoct. Protože každý den vidím unavené tváře vyčerpaných zdravotníků, ale také vidím oči těžce nemocných lidí na kyslíku. A už jen pro ně musíme očkovat. Volný čas si udělám, až toto budu mít splněno.

A když se tedy k volnu dostanete, co vám dělá radost?

Mým největším přáním v době volna je spát a spát. (Usmívá se). Radost mi dělají procházky s pejskem. Přála bych si trávit víc času s rodinou, která si mě za poslední rok vůbec neužila. Zázemí, které doma mám, si moc vážím. Oni se o mě opravdu skvěle starají.