Rozhovor s Pokáčem
„Dostal jsem se na půlroční stáž v Bruselu,“ vzpomíná, „což byla skvělá zkušenost, pracoval jsem u japonské automobilky na vývoji autonomních vozidel.“
Po návratu si dodělal diplomku a řešil, co teď. Z Belgie přišla lákavá nabídka, ať se tam vrátí na plný úvazek.
„Ale já si řekl, že ještě naposledy zkusím pořádně šlápnout do muziky, která mě baví přeci jen víc. Na internetu zveřejňovat nové a nové skeče i songy, ty skeče nikoho moc nezajímaly, tak nakonec jenom songy. Čím dál častěji jsem využíval ukulele, často streamoval, a najednou koukám, že mám na koncertě neuvěřitelných osmdesát lidí. To se mi předchozích deset let nepodařilo!“
Pokáčovi došlo, že má všechna ta snaha smysl, viděl stoupající křivku.
„Pak najednou první křest, a vyprodaný Lucerna Music Bar. Druhý křest, vyprodané Forum Karlín. A loni to všechno vyústilo ve vyprodanou O2 arenu, což mi připadalo jako naprostý nesmysl.“
Pokáč se může jen domýšlet, díky čemu se tak trefil do vkusu českých fanoušků.
„Z pódia vidím, že to jsou děti, jejich rodiče, ale i prarodiče. Zpívám celkem obyčejný písničky, celkově jsem obyčejnej týpek, ale i to může být jeden z důvodů. Moje obyčejnost a civilnost je v rámci šoubyznysu vlastně poměrně výjimečná.“
Přesto je vlastním úspěchem překvapený a stále počítá s variantou, že může být jen dočasný: „Klidně je možné, že se zítra vzbudím a na koncertě budou zas jen desítky lidí, jako před lety,“ říká v (NE)BLÁZNI: „No nic, tak se vrátím do své práce v IT. Myslím, že i s takovou variantou budu v pohodě.“