Pokud si myslíte, že pyramidové schéma je fenoménem 90. let, tak jste na omylu. V USA se tyto typy podvodů založené na lidské důvěře a snu o pohádkově vydělaných penězích organizovaly už na konci 19. století. Poprvé tento typ podvodu spáchal William F. Miller v Brooklynu v roce 1899, když se mu podařilo z lidí vymámit zhruba milion dolarů. O 20 let později se však objevil jistý italský byznysmen Charles Ponzi, který toto schéma posunul na nový level.
Ponziho schéma bývá často zaměňováno s pyramidovou hrou, nicméně se jedná o něco jiného. V rámci tohoto podvodu jsou totiž důvěřiví lidé nalákáni k podvodným investičním operacím. V jejich rámci provozovatelé slibují investorům zúročení svých investic. Organizátoři tohoto podvodu však peníze nadále nikam neinvestují, ale část z vybraných prostředků vyplatí některým investorům. Většinou těm, kteří investovali jako první. Tím si získají důvěru a rozšíří dobré povědomí o svém produktu. Když už nezbydou ve fondu na vyplácení peníze, tak provozovatelé vyhlásí krach a většina z investorů přijde o peníze. Tento princip podvodu je pojmenován po známém italském šejdířovi Charlesovi Ponzim.
Charles Ponzi musel kvůli své pověsti často využívat pseudonymy, takže někde byl znám jako Carlo, Charles P. Bianchi nebo jako Charles Ponci. Narodil se v roce 1882 v severoitalském městě Lugo. O jeho životě se toho mnoho neví, protože jakožto zkušený šarlatán a podvodník každému vyprávěl něco jiného. Nicméně jeho pracovní kariéra nenaznačovala, že by se měl stát v něčem úspěšný, natož bohatý. To se však mělo změnit po příjezdu do Spojených států amerických. To bylo v době, kdy mu bylo 21 let a po připlutí do Bostonu měl v kapse necelé tři dolary. Veškeré své úspory totiž na lodi prohrál, což ho však motivalo k tomu něco dokázat, neboť podle svých slov měl v hlavě nápadů za milion.
Ponzimu se však po příjezdu do USA příliš nedařilo. Několik let se přesouval od města k městu a střídal zaměstnání častěji než ponožky. Zlom nastal až v roce 1907, kdy Ponzi začal pracovat v bance v Montrealu v Kanadě. Banka, kde pracoval, patřila jistému Luigimu Zarossimu. Ten ji založil pro italské migranty, kteří přijížděli do Kanady. Ponzimu se v bance dařilo a postupně se z pokladníka vypracoval až do vedoucí funkce, kde zjistil velmi zajímavou věc, která ho později přivedla k milionům dolarů. V bance byl totiž neobvykle vysoký úrok u hotovostních vkladů, a to ve výši 6 %. Ve funkci vedoucího zjistil, že banka však žádné vysoké úroky na účtech z majetkových vkladů neplatí a peníze využívá na nově otevřených účtech. Na tomto principu v podstatě fungovalo Ponziho schéma. Banka se časem dostala do úpadku, a tak musel jít Ponzi o dům dál.
Vzhledem k tomu, že byl náš italský podvodník znovu bez práce, rozhodl se vrátit zpátky do USA. Aby získal peníze na cestu a měl rezervu do nového začátku, rozhodl se zfalšovat šek na účet firmy, která patřila zákazníkům banky, kde pracoval. Tento podvod mu však nevyšel, když byl odhalen a zatčen. Soud rozhodl, že si půjde sednout na tři roky do vězení. Do Spojených států tak nakonec přijel až v roce 1911, nicméně v Atlantě se připletl k převádění ilegálních migrantů, za což si „zasloužil“ další dva roky v kriminále. V atlantské věznici si však našel zajímavé známé. Mezi nimi byl například i finančník z Wall Street Charles Wyman Morse. Ten byl možná další inspirací pro Ponziho, ale k provedení finančního podvodu vedla ještě dlouhá cesta.
Po propuštění z vězení se Ponzi opět toulal po světě a zkoušel štěstí na různých pozicích. Jediné, co věděl, bylo to, že nechtěl pracovat poctivě. A pak přišly známky. Po první světové válce se totiž sazby za poštovné mezi USA a Itálií dostaly do nepoměru. Takže ho napadlo nakoupit známky v Itálii a získat za ně americké ve vyšší hodnotě. Rozdíl v ceně by byl jeho zisk. Ten nebyl příliš velký, ale při větším množství investovaných peněz by to něco mohlo vydělat. Nápad však nešel uskutečnit, protože počet mezinárodních odpovědních kuponů v oběhu nebyl tak vysoký a vydělat se na něm tolik nedalo. To ovšem Ponziho nezastavilo a pokračoval dál v realizaci „byznysu“. Potřeboval však sehnat kapitál, a tak se začal poptávat po investorech. Ty si získal tím, že jim začal slibovat neobvyklé zisky. Lidem sliboval, že vydělají 50 % navíc za pouhých 90 dnů. Slib dodržel a brzy začal vydělávat. To přilákalo další a další investory, kteří chtěli zhodnotit. Firma postupně rostla a Ponzi otevřel hned 10 poboček v New Jersey, ve kterých pracovali obchodní zástupci za provize. Do léta roku 1920 vydělal hned několik milionů dolarů. Za ně si samozřejmě koupil obří dům a začal žít život bezstarostného milionáře.
Jenže po vzestupu musel přijít i pád, obzvláště když šlo o pyramidový podvod. Mnoho lidí Ponziho firmě věřilo a kvůli vidině velkého zhodnocení peněz prodávali své domy a zadlužovali se. Když byla doba zhodnocení zkrácena z 90 dnů na 45, tak Američané nemohli této nabídce odolat. Netrvalo dlouho a schéma narazilo na dno. Když v roce 1920 přesáhl počet investorů třicet tisíc, spočítalo se, že by musel Ponzi vykoupit známky v půlce Evropy, aby to fungovalo. Nicméně se tohle nedělo. Ve skutečnosti firma nevykazovala žádný zisk a platila pouze penězi, které získala od nových investorů, jak jsme popisovali v úvodu článku. Firma tak stavěla pouze na nově příchozích investorech.
O firmu se následně začala zajímat média. Novináře zajímala podstata zisku Ponziho firmy. Ten totiž do rozvoje své společnosti neinvestoval ani dolar a sám si přitom jezdil v luxusních vozidlech a chodil oblečen v drahých oblecích. Novinové články způsobily, že mnoho lidí chtělo po Ponzim své peníze nazpět, nicméně to majitel ještě zvládnul zaplatit. V srpnu 1920 se nakonec ukázalo, že jeho společnost je v sedmimilionovém mínusu. To spustilo bankrot firmy, což způsobilo pád dalších pěti bank. Celková ztráta nakonec činila neuvěřitelných 20 milionů dolarů, což by podle dnešního přepočtu bylo zhruba 225 milionů.
Ponziho opět čekalo vězení, a tentokrát na dlouhých 5 let. Mezitím ještě stihl provést další podvod, tentokrát šlo o nelegální prodej bažin na Floridě. Nakonec si tedy odseděl dlouhých 7 let ve vězení a v roce 1934 byl následně deportován zpátky do Itálie. Tam strávil několik let, ale kvůli vládě fašisty Benita Mussoliniho nakonec raději uprchl do Jižní Ameriky, kde dožil a zemřel ve věku 67 let.
Zdroje:
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler
