Polidštěné zvíře (blíž k člověku než zvířeti). Text věnovaný Ivanu Brezinovi a všem milovníkům psů

Reakce na článek 9 důvodů, proč bojovat proti psímu Čoklostánu.
Sabrina Kočičková reagovala na článek Ivana Breziny o chování pejskařů a psů ve městě. V textu čerpala z knihy Psi v lásce nikdy nelžou od Masson Jeffrey Moussaieff. Když si to přečtete, možná se lehce změní pohled některých lidí, kteří ve psech vidí jen úspěšné parazity.  

1. Psí smysl pro pocity

profimedia-0158324816 Foto: Profimedia.cz Pes je jedinečná odchylka v přirozeném řádu panujícím mezi predátory a jejich kořistí. Ne všechny kultury si uvědomují pravou hodnotu psů. Některé si přestaly vážit toho, co v nich mají, pro jiné je pes zase bídným otrokem, nečistým zvířetem, někde dokonce pouhým zdrojem potravy a kulinářských zážitků. Pes, v podstatě domestikovaný vlk, byl prvním tvorem, s nímž lidé vytvořili důvěrné svazky, které byly intenzivní na obou stranách. S žádným jiným zvířetem nevytvořil tak důvěrné pouto; pouze pes, zdá se, dokáže číst naše myšlenky a „reagovat na nejjemnější změny našeho výrazu či nálady". Němečtí cvičitelé psů používají výraz Gefühlsinn (cit či smysl pro pocity) k vyjádření skutečnosti, že psi dokáží vycítit každou změnu naší nálady. Pes je, dá se říct, naprogramován na soužití s člověkem. Dává přednost člověku před svým druhem. Můj pes mi rozumí, prohlašují svorně "pejskaři". Nejnovější výzkumy jim dávají za pravdu. Pes je nejstarším domácím zvířetem a za tisíciletí soužití s člověkem si vyvinul jedinečnou schopnost chápat pokyny svého pána. Pes je mistr v chápání člověka. Názorně to prokázal americký antropolog Brian Hare z americké Harvardovy university. Štěňata excelovala v chápaní pokynů a hravě strčila v této "disciplíně" do kapsy stejně stará vlčí mláďata. Trumfla dokonce i opice. "Pes je v tomhle směru opravdu hvězda," komentuje výsledky Hareho pokusů americký etolog Peter Marler z University of California. "Ukazuje se, jakou děláme chybu, když si myslíme, že to, co neumějí opice, nezvládne žádné jiné zvíře." Psům je mistrovství v chápání lidských gest vrozené. Dokážou "číst" pokyny člověka už v útlém věku a navíc bez ohledu na to, jestli vyrůstali mezi lidmi anebo strávili život v psí smečce.  

2. Trpět jako pes

profimedia-0170110175 Foto: Profimedia.cz Přední odborník na vědomí Daniel C. Dennett ve své knize Druhy myslí - K pochopení vědomí (Academia, 2004) píše: Kognitivní schopnosti psa ve skutečnosti přesahují šimpanze či delfína. Pes je nám nejbližší i svou schopností trpět. Jaké důvody má Dennett pro svůj názor? Označení "trpět jako pes" může mít hodně do sebe, alespoň v tom smyslu, že psi mohou trpět stejně intenzivně jako lidé. I jiní tvorové sice mohou jistě cítit bolest nebo strach, u psa je však tato schopnost (stejně jako snad i další kognitivní schopnosti) extrémní. Proč? Pes byl totiž na rozdíl od prasete, kočky, delfína i šimpanze (i původního vlka) intenzivně selektován na to, aby se nám podobal. Pes na lidské reakce reaguje podobně, jako by činil jiný člověk. Stejně, jako jsme vyšlechtili rychlejší koně, huňatější ovce či tučnější prasata, jsme se pustili do zvláštního projektu jakéhosi polidštěného vlka. Psi, kteří se člověku podobali relativně nejméně, byli po mnoho generací přednostně vyháněni či pojídáni. Pes se účinkem lidské společnosti mění podobně jako lidské dítě. Psi mají jména, zacházíme s nimi podobně jako s lidmi, a proto se nám po řadě generací začali víc a víc podobat (uvědomme si, že i kdyby byl pes zdomácněn pouze nějakých 12 000 let, což je dolní odhad, mohlo to znamenat nějaké 4 tisíce psích generací velmi intenzivní selekce). Dennett se domnívá, že vlk měl sice mozek odlišný od člověka, ale selekcí zde mohlo dojít k jakési konvergenci podobně jako u žraločí a delfíní ploutve. Ne ovšem anatomicky, spíše "funkčně". Podstatou našeho myšlení či trápení (Dennett se na bolest a utrpení zaměřuje přednostně, protože mu jde nejen o teoretické, ale i o etické otázky) je virtuální stroj, jakási nadstavba nad fyzickým mozkem - a ten se nějak podařilo spustit i u psů. Pes je proto na rozdíl od ostatních zvířat zřejmě schopen trpět podobně intenzivně jako člověk (protože toto utrpení souvisí s intenzitou vědomí; Dennett se v této souvislosti odvolává i na stavy disociace u člověka). Asi má sotva cenu ptát se, proč máme psy rádi, neboť odpověď je všem zřejmá: protože oni milují nás, a to bezvýhradně. Bez ohledu na to, jak s nimi zacházíme, co jim provádíme, jak málo pozornosti jim věnujeme, dychtí potěšit nás, dychtí být v naší společnosti.  

3. Láska: převládající psí emoce

profimedia-0192733587 Foto: Profimedia.cz Psi dávají lásku najevo neustále. Psí schopnost milovat bezvýhradně a bez kolísání nás fascinuje. Opravdu, mnoho lidí už jistě slyšelo o krutých nebo nedbalých pánech, které jejich psi milovali bez ohledu na špatné zacházení. Schopnost psů projevovat lásku je tak pověstná a rozvinutá, že se z ní stal málem další smysl nebo orgán... Odkud tato láska pramení? Často se předpokládá, že oddanost zvířat je způsobena skutečností, že lidé štěňatům a psům obstarávají potravu (podle jedné teorie podobným způsobem vzniká vztah mezi dítětem a matkou). Jak prokázala série experimentů, které v roce 1954 provedl A. J. Brodbeck, krmení nepředstavuje nezbytnou součást rozvoje sociálního pouta. Jedna skupina štěňat dostávala potravu od automatu a druhá od člověka. Člověkem krmená štěňata při spatření experimentátora hlasitěji štěkala, ale to byl jediný podstatný rozdíl mezi oběma skupinami. Zdá se tedy, že cit psa nezávisí na tom, co mu poskytujeme, ani na jeho pochopení, že mu přinášíme potravu. Pes nemiluje automat, od něhož získává krmení, ale je schopen lásky k člověku, který mu nikdy žádné jídlo nedal. Existují podrobné záznamy o silné mezidruhové lásce — o psech, kteří truchlí nad smrtí svých majitelů tak, že ohrožují vlastní život nebo dokonce zemřou, protože odmítají přijímat potravu.  

4. Psí pouto

profimedia-0164145201 Foto: Profimedia.cz I když nám psí emoce mohou připadat povědomé, patří do jiného vesmíru. V jistém smyslu již pes není opravdovým zvířetem. Na druhé straně se však jeho psí mozek nemůže rovnat našemu mozku primáta, a tak je jednou provždy odsouzen k tomu, abychom ho mylně hodnotili. Snažíme se poměřovat jeho inteligenci svými vlastními schopnostmi, což nelze. Pes neumí číst ani psát. Vyjadřuje se pohyby těla a očí. Nepoužívá nástroje. Je tak věrný, vnímavý a trpělivý, že se to vymyká našemu chápání. Sdílí s námi celou paletu emocí; dokáže vzlykat hrůzou či lítostí a usmívat se, když má dobrou náladu. Toho, co máme společného, je víc než věcí, v nichž se od sebe lišíme. A podobnost našeho myšlení i cítění je taková, že pes a člověk si mohou dokonale rozumět a při vykonávání složitých úkolů konat jako jedna bytost. Pes a jeho lidský společník si dokážou jediným pohledem sdělit jemné a složité emoce a významy, což nade vši pochybnost dokazuje, že nás toho víc spojuje, než dělí. Prokázalo se, že přátelství mezi psem a člověkem může být stejně silné nebo dokonce ještě silnější než mezi mnohými lidmi. Dojemné video psů vítajících své pány, kteří se právě vrátili z války, najdete ZDE.  

Komentáře