„Tuk hraje jednu důležitou roli, o níž jsme předtím neměli ani tušení,“ říká Jay Kolls z Pittburské univerzity. Kromě fyzické bariéry, kterou představuje zejména kůže, je naší hlavní obranou před nájezdy bakterií a virů imunitní systém. Složitá síť orgánů a buněk specializovaných na detekci a destrukci vetřelců (jiných buněk či jen pouhých bílkovin) za pomoci speciálních chemických a biologických zbraní.

Jenomže některé mikroorganismy se dokážou množit pro nás nedosažitelnou rychlostí – během řádově hodin vytvoří tolik nových generací, kolik jich lidstvo vyplodilo od vzniku druhu homo sapiens. To jen tak pro vtipné srovnání.

Skutečný problém spočívá v tom, že lidský imunitní systém začne masově vyrábět specifické protilátky proti infekci se zpožděním, třeba i několika dnů. Jak se ale ukazuje, v naší obranyschopnosti se významně angažují také adipocyty – tukové buňky, které na mikrobiální útoky reagují daleko rychleji.

adipocyty.jpg

Tým, který vede Richard Gallo z Kalifornské univerzity v San Diegu, napíchal pod kůži pokusných myší obávanou bakterii s roztomilým názvem Staphylococcus aureus (Zlatý stafylokok). Během pár hodin začaly buňky jejich podkožního tuku vyrábět a do svého okolí vypouštět látku odborně zvanou katelicidin.

Že se jedná o speciální bílkovinu, konkrétně polypetid, může být nám laikům úplně jedno – protože co si s touhle informací nakonec počneme? Podstatné je, že tuhle látku si naši zvířecí předci vyvinuli (a my jsme po nich zdědili geny na její výrobu) už před miliony let jako přírodní antibiotikum bez vedlejších účinků. Katelicidin narušuje buněčné stěny makrobiálních vetřelců. A zatím ne úplně přesně známým způsobem likviduje i viry, které jsou mnohonásobně menší a v podstatě se jedná jen o ‚neživé‘ genetické kódy, které ožívají teprve až po invazi do jader lidských buněk. Ale zpátky k těm ‚opíchaným‘ pokusným myším.

Aby byl celý experiment co k čemu, musela být souběžně sledována i skupina jiných, tzv. kontrolních myší. Vědci pro tento účel využili geneticky modifikované hlodavce, jejichž dědičná informace byla pozměněna tak, že u nich byl vývoj podkožního tuku potlačen na maximální minimum. Takovéhle myši nemohou jednoduše nabrat ani deko tukové hmoty, byť by jim jejich opatrovatelé dávali k dispozici neomezené množství té sebevydatnější stravy.

Výsledek zřejmě uhádnete sami – tyhle myši v boji se stejnou infekcí naprosto selhaly. Ano, obecně je třeba mít se na pozoru, když chce někdo pomocí experimentů na zvířatech vyvozovat závěry platné i pro lidský rod – lidé a zvířata nejsou identické bytosti. Jenže v tomhle případě se jedná o látku, kterou produkujeme jak my, lidé, tak i hlodavci a vůbec všichni savci.

Možná nedobytná pevnost pro mikroby a jiné vetřelce zvnějšku... jenže takto naddimenzovaná fortifikace nejspíše vyvolá jiné závažné problémy uvnitř. (Foto: deviantart.com)

Ale daleko více na pozoru se musíme mít před lacinými závěry. Výsledky tohoto pokusu musejí být nejdříve ověřeny jinými nezávislými experimenty. Pravděpodobně dojde k potvrzení jejich závěrů, což ale vůbec neznamená, že čím tlustší budeme, tím více se ochráníme proti nákazám.

Naopak – obézní lidé mají prokazatelně sklony k rozvoji infekcí měkkých tkání. Protože pokud počet a nasycenost tukových buněk překročí určitou mez, vede to v našem těle k dlouhodobé nerovnováze, která se může projevit až klinicky diagnostikovanou cukrovkou druhého typu. A ta je následkem horší tolerance inzulinu spojená také s výrazným snížením produkce antibiotického katelecidinu.

Čili jak praví staré známé přísloví – tuk je dobrý sluha, ale špatný pán. Což platí nejen o lidském tuku jako protiinfekční bariéře, ale také o zvířecích tucích coby vydatném zdroji živin.

Ovšem pokud nám (sobě) slíbíte, že se totálně neutrhnete z řetězu, pak vám s klidným srdcem doporučíme: Jezte tuky, jsou zdravé!