Psal se 29. říjen roku 1956, když Izraelské ozbrojené síly pronikly na území Egypta k Suezskému průplavu. Tato napjatá situace byla počátkem takzvané Suezské krize, z níž se později vyvinul ozbrojený konflikt mezi Egyptem na jedné straně a aliancí Izraele, Velké Británie a Francie na straně druhé.
Suezský průplav
Katalyzátorem společného izraelsko-britsko-francouzského útoku na Egypt bylo faktické znárodnění Suezského průplavu egyptským vůdcem, generálem Gamálem Abdelem Násirem v červenci roku 1956.
Situace na Blízkém východě k podobnému důsledku však směřovala již delší dobu. O celé dva roky dříve začala egyptská armáda vyvíjet poměrně intenzivní tlak na Brity, aby v oblasti průplavu ukončili svou vojenskou přítomnost, která jim byla přiznána anglo-egyptskou smlouvou z roku 1936.
Násirovy ozbrojené síly rovněž sváděly sporadické boje s izraelskými vojáky podél hranice mezi oběma státy, přičemž egyptský vůdce nijak neskrýval své značné antipatie vůči sionistickému národu.
Koaliční invaze
Situace byla vyhrocená i v kontextu probíhající studené války, kdy prakticky do jakéhokoli konfliktu nějakým způsobem zasahovaly Spojené státy a Sovětský svaz. Násir choval ke Spojeným státům americkým značnou nelibost, neboť nedodržely svůj závazek poskytnout finanční prostředky na výstavbu Asuánské přehrady na Nilu.
Navíc byl intenzivně podporován sovětskými financemi a zbraněmi. Zanedlouho tedy nařídil Suezský průplav „znárodnit“ a zabavit. Tento krok však značně popudil Brity, kteří požádali o podporu Francii. Ta se domnívala, že Násir podporuje povstalce v Alžírsku, francouzské kolonii, a Izrael, aby ozbrojeným útokem společně dobyli průplav zpět.
Izraelci udeřili na egyptské pozice jako první, byli však překvapeni, když zjistili, že je britské a francouzské síly nenásledují. Místo bleskového útoku zdrcující silou se tak útok zadrhl. Organizace spojených národů navíc rychle přijala rezoluci vyzývající k příměří.
Studená válka
Sovětský svaz situaci nenechal jen tak – zlověstné hrozby o tom, že Sověti přijdou Egyptu na pomoc, se z pomyslných úst východního giganta jen řinuly. Situace velice rychle eskalovala do nebezpečných rozměrů, které se snažila Eisenhowerova vláda utlumit a zmírnit dříve, než celý konflikt přeroste v sovětsko-americkou konfrontaci.
Ačkoli Spojené státy důrazně varovaly Sovětský svaz, aby se do situace nijak nevměšoval, tlačil Eisenhower současně i na britskou, francouzskou a izraelskou vládu, aby stáhly své jednotky. Ty tak nakonec skutečně učinily na přelomu let 1956 a 1957, čímž byla krize v kontextu studené války zažehnána. Důsledkem bylo ovšem značné posílení vlivu Sovětského svazu na Blízkém východě, přičemž tamější britský a francouzský vliv výrazně poklesl, stejně jako prestiž tehdejšího britského premiéra Anthonyho Edena.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
