Míváte někdy ‚divné chutě‘? Já osobně jsem jako dítě občas ‚mlsal‘ bílou lepicí pastu a později vyhořelé hlavičky od zápalek. To první bylo zamřele sladké, to druhé zase kořeněně slané – až teď mě napadá, proč jsem to vlastně nikdy nezkusil zkombinovat. Mí kamarádi podobným způsobem ujížděli na modelíně, čínských gumách (zářivě barevných gumovacích pryžích napuštěných neodolatelnou ovocnou vůní) nebo dokonce na asfaltu, pájecí kalafuně a papundeklu. Kelly-Marie Pearce(ová) z anglického Wolverhamptonu trpěla nutkavou touhou pojídat písek a mycí houbičky v době těhotenství (Foto: Profimedia.cz) Zbláznil jsem se já nebo oni? Vůbec ne, aspoň zatím. Tyhle divné chutě, kterým se odborně říká "pica", jsou totiž v raném věku naprosto normální – podle statistických průzkumů je zažívá až třetina dětí. Všechno to souvisí s tím, jak a hlavně čím při svém vývoji poznáváme svět. Do tří let věku jej nejen sledujeme zrakem a posloucháme ušima, ale také ho ochutnáváme. Máme totiž vrozený sací reflex – cokoli se nám dostane do úst, ohmatáme jazykem a ocucáme. A když se to bude našim chu'tovým pohárkům jevit jako dobré a poživatelné, tak to také rovnou sníme. Ústa ovšem nejsou jen nástrojem poznávacím, ale rovněž uspokojovacím. Podobně jako další tělesné otvory a s nimi spojené orgány, které do procesu poznávání (a zároveň uspokojování) zapojujeme až později – po již zmíněné fázi "orální" přichází období "anální" a nakonec "genitální". To ale k vysvětlení fenoménu jménem pica, chorobné žravosti nepoživatelných věcí bez výživné hodnoty, není vůbec důležité, a proto to zde nebudu již dál rozvádět. Podstatné je, že se někteří lidé své "orální fixace" nezbaví a trpí jí i v dospělosti. Může to nabývat různých podob, většinou více méně neškodných nebo aspoň většinovou společností přijímaných a tolerovaných. Lidé s určitou formou orální fixace třeba rádi jedí a mají tendenci se přejídat – protože je uspokojuje ani ne tak chuť a vůně jídla a následný pocit sytosti, nýbrž přímo samotný akt jezení – rozmělňování a polykání. Pakkirappa Hunagundi z jihoindického Gadagu jí cihly, písek a bláto už od svých deseti let (Foto: Profimedia.cz) Někdy se ovšem stane, že tahle ‚záliba‘ vykvete do extrémnějších podob. Příčin může být mnoho a pica se tak objevuje jako projev různých, jinak spolu nesouvisejících poruch či chorob. Podobně třeba jako uměle provedená amputace končetiny (zní to hrozivě, ale dá se s tím žít i velmi vesele) může být následek nehody, sněti, cukrovky, rakoviny... 1. Někdo opravdu totálně ustrne ve fázi "orální fixace", tedy ve věku předškolního dítěte se vším všudy. Není to žádná libůstka, takto postižení lidé to nedělají schválně – jedná se o duševní poruchu na tělesné bázi, o které lékaři hovoří jako o mentální retardaci. 2. Že vás tahle nemilá věc nepostihne už dětského věku, ještě vůbec neznamená, že máte do konce života ‚vystaráno‘. Stává se totiž, že se do "věku předškolního" dítěte dostanete zpátky až někdy v závěru své životní pouti následkem přirozeného opotřebení organismu, tedy stárnutí. 3. Určité formy demence se ale mohou objevit prakticky kdykoli – například Alzheimerova choroba je sice převážně chorobou lidí starších, ale občas se – máte-li dědičné dispozice nebo kvůli stresu a stereotypnímu stylu života předčasně zestárnete – objeví i v mladším věku. A právě v pokročilých fázích této nemoci se objevuje nutkavá touha pojídat ‚nejedlé‘ předměty. Trvá na tom, že mu to prostě chutná – psychiatři u něj ovšem zjistili hraniční poruchu, následkem které uspokojuje svou touhu po pozornosti okolí právě konzumací těchto nejedlých věcí (Foto: Profimedia.cz) 4. Pikantní je, že existuje i tzv. Pickova choroba – sice méně častá, ale ne úplně vzácná forma demence. Ta postihuje klidně již jen padesátileté jedince a je poměrně zákeřná tím, že má velmi plíživý a nenápadný nástup. Začíná změnami nálad a zapomínáním, což si jinak člověk spojuje s přirozenými hormonálními změnami v klimakteriu. Později se začne následkem téhle choroby ale začnete chovat naprosto nenuceně, bezuzdně, ostudně... a je vám přitom úplně jedno, že na vás okolí hledí jako na asociála a idiota. Jméno získala podle profesora Arnolda Picka z německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity (dnes už jen Karlovy) v Praze, který ji na konci 19. století jako první popsal. I při ní se objevuje nutkavá touha konzumovat nepoživatelné věci. Pikantní na tom je, že se jeho příjmení i název symptomu se vyslovují stejně – Pick jako "pik", pica jako "pika". Je to odvozeno od latinského názvu straky – protože ta sezobne, na co přijde. 5. Jak již bylo řečeno, není to ale nemoc sama o sobě, pouze symptom. A nemusí to být jen důsledek nějaké choroby, kdy nejedlé věci konzumuje z podvědomé touhy. Pica může být i naprosto vědomá a plánovitá. Nejčastějším případem jsou vězni, kteří si útroby záměrně plní různými předměty typu hřebů, jehel, příborů... V tomto případě nejde vůbec o orální uspokojení – ostatně svůj trávicí trakt si těmito předměty plní i prostřednictvím ‚opačného‘ otvoru. Jde pouze o to dostat se z cely do vězeňské nemocnice. 6. Podobný racionální typ picy vykazují také jedinci stižení hraniční poruchou. Uspokojují se tím, že si jejich ‚zvláštních choutek‘ všímají ostatní, čímž na sebe strhnou pozornost.

7. Dalším ‚racionálním‘ typem je pojídání např. vatových tamponů napuštěných džusem jako forma diety. Zde je pica jen doprovodným příznakem anorexie či bulimie. 8. Poslední, vizuálně nejvděčnější forma picy, je zčásti racionální, zčásti podvědomá, založená na společenské tradici a rituálech. Velmi rozšířená je v Africe, kde těhotné ženy pojídají surový jíl. Jílové ‚macesy‘ pro těhotné v Nigérii (Foto: commons.wikimedia.org) Existují dokonce speciální výrobci jílových ‚oplatek‘, kteří mají své stánky na tržištích. Uvádí se, že těhotným ženám pojídání jílu prospívá, neboť obsahuje železo a další prvky, které jsou nutné pro správný vývoj plodu.   A TADY máte 13 poživatin, které z vás vycucnou kocovinu.