Středověká inkvizice se zapsala do historie jako nechvalně proslulá, užívající mnohdy ohavné praktiky a v absolutním rozporu s jakoukoli představou o víře. S tímto úkazem velice úzce souvisí papežská bula Ad extirpanda, která ve 13. století oficiálně povolila inkvizici použití takzvaného práva útrpného neboli tortury či mučení. Inkvizice od té doby mohla s papežským svolením mučit heretiky, kteří zbloudili a odklonili se od hlavní církevní větve. Bula však zároveň stanovila přesně dané podmínky, za kterých mohl daný inkvizitor k tomuto právu mučení přikročit.
Inkvizice a heretici
Vznik nechvalně proslulé středověké inkvizice byl zapříčiněn několika okolnostmi, z nichž dvě hrají v tomto vývoji primární roli. Zejména ve 12. století došlo ke kontinuálnímu a přirozenému posílení vlivu různých heretických hnutí. Je potřeba podotknout, že středověká heretická hnutí nepředstavovala nevěřící, tedy nezastupovala ateistický směr smýšlení, ale reprezentovala různé odnože a formy odklonu od hlavního proudu, se kterým byla často v určitém rozporu.
Zmínit lze například albigenské, kteří sami sebe považovali za „pravé křesťany“, římská církev je však považovala za nebezpečné heretiky a pohany. V 70. letech 12. století se značně rozvinuli také valdenští, kteří usilovali o jakousi reformu tradičního křesťanského života.
„Oficiální“ církev spatřovala v těchto odklonech od zavedeného a „povoleného“ křesťanského učení nebezpečí a rozhodla se je potlačovat, případně převádět zbloudilé ovečky na správnou stranu víry. Zejména se pak bála ohrožení své autority a dominance, která byla zvláště ve středověku z pohledu církve naprosto zásadní.
Kacíř je vrah duše
Druhou zásadní okolností, která přispěla ke vzniku inkvizice, bylo „objevení“ znění antického římského práva. To již zmiňovanou herezi trestalo jako jeden z nejvážnějších kriminálních činů, což poskytlo monopolní katolické církvi dostatečný manévrovací prostor a impuls k tvrdšímu přístupu.
Poměrně zásadní roli sehrál i jeden z nejvýznamnějších katolických filosofů a teologů středověku, Tomáš Akvinský, jenž srovnal kacíře s vrahy – dle jeho názoru vrah na rozdíl od kacíře zabíjí pouze tělo, a ukončuje tedy pouze „pozemský život“, který je stejně předurčen ke konci, kacíř však ve své podstatě zabíjí duši, což vede k věčnému zatracení.
Papežská bula Ad extirpanda je klíčová hned z několika různých důvodů, primárně jde však o skutečnost, že s její pomocí papež Inocenc IV. za omezených a přesně definovaných okolností povolil inkvizici použití tortury (mučení) jakožto nástroje k výslechu.
I vydání zmíněné buly mělo své opodstatnění – byla vydána 15. května roku 1252 v návaznosti na vraždu papežského inkvizitora z Lombardie, svatého Petra z Verony, jenž byl zabit při spiknutí katarských (albigenských) sympatizantů dne 6. dubna téhož roku. Bula byla adresována vládcům, ministrům a občanům ve státech a okresech Lombardie, Riviera di Romagnola a Marchia Tervisina v Benátsku.
Justiční tortura se po zmíněném „znovuobjevení“ římského práva stala běžnou praxí a v roce 1252 byla světskými tribunály považována za zavedenou a běžnou metodu. Bula zastávala pohled, že jelikož jsou heretici „vrazi duší a lupiči Božích svátostí a křesťanské víry, musí být donuceni – stejně jako třeba zloději či bandité – aby přiznali své chyby.“ Zde lze spatřit značnou inspiraci v myšlenkách Tomáše Akvinského.
Papežská bula Ad extirpanda
Bula, ačkoli povolovala užití práva útrpného, však torturu rovněž limitovala a stanovovala rámec, v jehož rámci se mučení mohlo používat. Pravidla byla stanovena jednoduše: Tortura nesměla způsobit smrt nebo ztrátu končetiny, mohla být užita pouze jednou a pouze tehdy, kdy inkvizitor považoval důkazy proti obviněným za spolehlivé až prakticky jisté.
Bula rovněž opravňovala stát, aby mohl zkonfiskovat část majetku, který byl odsouzeným kacířům zabaven. Stát na oplátku převzal jakési pomyslné břemeno výkonu onoho trestu. Zde si lze všimnout poměrně značné a do té doby ne zcela obvyklé propojenosti státu a církve, tedy náboženské moci a moci světské „vlády“.
Bula tedy kromě povolení tortury současně také stanovila velice přísné podmínky pro vynášení konfiskačních, doživotních a hrdelních rozsudků nad heretiky. Jednalo se tedy o jakousi dvousečnou zbraň, která jednak ztěžovala stíhání a souzení zbloudilých heretiků, na druhé straně ovšem výrazně posilovala pravomoci inkvizice. Mučením lze totiž dosáhnout velice přesvědčivých výpovědí a přiznání, které lze shledat za dostatečné pro následné odsouzení. Nahlížet na situaci v iluzi, že v éře středověku nedocházelo ke zneužití takto významné pravomoci, je totiž přinejmenším neprozíravé.
Zdroj: Wikipedia
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
