Rain Man patří vedle Forresta Gumpa a Co žere Gilberta Grapea k nejlepším a dodnes nejoblíbenějším americkým filmům, které se zabývají problematikou lidí s mentálním postižením nebo poruchou. Dustin Hoffman si za roli autistického Raymonda vysloužil dokonce Oscara – a to snímku v době jeho premiéry před čtyřiatřiceti lety nikdo moc nevěřil. Ale jak už to u podobných sázek na nejistotu bývá, všichni byli nakonec překvapeni, jak populárním se počin Barryho Levinsona stal.
Rain Manovi už je přes třicet
Když o nějakém filmu někdo řekne, že je „hluboce dojímavý a silný“, může to znamenat leccos. Pro Rain Mana režiséra Barryho Levinsona je to ale to nejlepší označení – ostatně, v době premiéry to o něm napsal uznávaný americký filmový kritik Joel Siegel, a to už něco znamená. Snímek, který Warner Bros. odmítli s tím, že na příběh autisty nikdo nebude chodit, měl premiéru v prosinci 1988. A první týden to tehdy vypadalo, že se u Warnerů nemýlili. Jak ale vycházely pochvalné recenze a snad i jak se mezi lidmi šířilo, že Dustin Hoffman je v roli „porouchaného“ Raymonda vynikající a neskutečně autentický, zájem stoupal. Film se vyšplhal na první příčky žebříčků návštěvnosti v amerických biografech a držel se tam pěkně dlouho. A nakonec vyhrál čtyři Oscary, včetně jednoho pro Hoffmana, pochopitelně.
Raymond – tedy Rain Man – je autista, kterého čeká dobrodružství, jaké nezažil. Totéž platí i pro jeho mladšího bratra Charlieho (Tom Cruise v jedné ze svých lepších rolí). Charlie neměl o Raymondově existenci ponětí až do chvíle, kdy jejich společný otec zemřel a Charlie zjistil, že dědí jen polovinu majetku. Charlie se rozhodne vzít bratra z psychiatrické léčebny a odvézt ho s sebou do Los Angeles. Protože má ale Charlie vlivem vrozené poruchy geniální paměť (nejen) na čísla, umí vyjmenovat desítky leteckých neštěstí. A tak musí dva bratři vyrazit na cestu autem.
Road movie o rodinných vztazích protknuté problematikou lidí trpících poruchami autistického spektra, v 80. letech spíše okrajovým tématem, napsal Barry Morrow. Postavu Raymonda vytvořil na základě dvou skutečných osobností. Jednou byl jeho přítel Bill Sackter, který Morrowa inspiroval už při práci na snímku Bill z roku 1981, tím hlavním předobrazem se ale stal jistý Kim Peek. Ten měl vynikající paměť. Když se s ním Morrow setkal, dostal nápad na napsání Rain Mana. Rozdílů mezi Peekem a filmovým Raymondem by se našlo jistě několik, tím nejdůležitějším ale je, že Peek reálně nebyl autista. Trpěl totiž tzv. syndromem učence, což je vzácně se vyskytující stav, kdy člověk s mentálním postižením zároveň vykazuje v určitých oblastech schopnosti, které vysoce překračují normu lidí bez mentálního postižení, tzn. je například geniální matematik nebo má perfektní paměť. Další zajímavosti o filmu Rain Man si přečtěte tady:
V důsledku popularity filmu a spojení autismu se syndromem učence v něm se stalo, že veřejnost začala předpokládat za samozřejmé, že autističtí jedinci jsou vždy zároveň geniální a mají „superschopnosti“. To ale není pravda. Že Peek trpěl konkrétně syndromem učence, na to lékaři přišli až ve druhé polovině jeho života. Dnes existují i názory, že Peek měl naopak tzv. FG syndrom, který se projevuje mentálním postižením dotyčného, spojeným s hyperaktivitou a poruchami pozornosti. Lidem z nejrůznějších organizací zabývajících se osvětou a péčí o ty, kdo žijí s poruchami autistického spektra, pak trvalo hodně dlouho to všechno uvést na pravou míru.
Snímek jako takový byl ale úspěchem. Morrow za svůj scénář rovněž dostal Oscara, Levinsonovi padla soška za režii a Rain Man se stal i nejlepším filmem roku. A Warneři si mohli tak leda rvát vlasy vzteky.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
