Mank Oldman

Mank, černobílé životopisné drama Davida Finchera, byl očekávaným kouskem, jenž po premiéře vyvolal rozporuplné ohlasy. Zatímco jedni – a jsou to především filmoví teoretici a fanoušci zažraní do klasické formy – ho vynášejí do nebes jako poctu klasickému Hollywoodu, druzí – a těch je většina – jej prohlašují za rádoby uměleckou, nudnou onanii. Oba tábory se ale shodnou na tom, že film táhne Gary Oldman v hlavní roli Hermana Mankiewicze, scenáristy, který se podílel na Občanu Kaneovi.

Oldman je za svůj výkon nominován na Oscara. Je to teprve třetí nominace na Cenu AFA jeho kariéry, přičemž sošku ukořistil jen jednou, a to za ztvárnění Winstona Churchilla ve filmu Nejtemnější hodina. Pro roli nejslavnějšího britského premiéra si herec musel navléct umělé břicho a nechat se silně namaskovat. Na to je ale Oldman zvyklý; patří k těm hercům, kteří se před kamerou rádi mění k nepoznání. Stačí vzpomenout třeba na jeho božského Drákulu v romantickém snímku F. F. Coppoly. Oldman už se ale stal i galaktickým padouchem nebo slavným pankáčem. Na výběr jeho nejlepších proměn se podívejte do této galerie:

GALERIE Tisíc tváří, jeden Gary Oldman

+ DALŠÍCH 12 FOTEK + DALŠÍCH 13 FOTEK

V Mankovi ovšem musel být Oldman sám za sebe. Režisér filmu David Fincher požadoval po své hvězdě co největší přirozenost. Dovolil jí jen úplně základní make-up a jinak žádnou pomoc ani berličku. „Řekl jsem si: „Sakra, něco takového jsem nedělal ani nepamatuju. Vždyť si ani nejsme nijak podobní,“ uvedl herec v rámci propagačního rozhovoru k filmu.

Nakonec ale prý sám musel uznat, že to byla nejlepší možná cesta. Díky tomu ze sebe musel Oldman vydat opravdu maximum, což Mankovi, jenž je formálně poctivý a vyšperkovaný, opravdu sluší. Fincher točil na monochromní kameru, takže neexistuje žádná barevná verze. I díky tomu snímek tak věrně zachycuje podobu i atmosféru hollywoodských kousků ze 30. let, což byl záměr. Detailní recenzi Manka si přečtěte tady:

mohlo by vás zajímat

RECENZE: Božský Fincher dosáhl průměrnosti? Ne. Mank prostě jen není pro každého

Mank vychází z knihy Mank: The Wit, World, and Life of Herman Mankiewicz od Richarda Marymana z konce 70. let. Maryman se v ní vrací ke kauze, která zpochybnila, jak moc veleslavný Orson Welles skutečně psal scénář ke svému dodnes legendárnímu veledílu. Většinu práce měl údajně odvést právě Mankiewicz, který v Hollywoodu v době práce na Kaneovi platil za prakticky odepsaného alkoholika. Důvodem, proč Maryman pozadí vzniku Kanea vůbec zkoumal, byl článek Raising Kane od Pauline Kael, který vyšel v roce 1971 v New Yorkeru a tvrdě se navážel do Wellese. V době vydání byl text ostře kritizován; Wellesova přítele a režiséra Petera Bogdanoviche vytočil dokonce natolik, že do magazínu Esquire napsal polemiku. Kaelina tvrzení pak v průběhu let pravidelně vyvracela řada filmových historiků a teoretiků.

V 80. letech si Marymanovu knihu přečetl Jack Fincher, otec dnes kultovního Davida Finchera. Příběh ho zaujal natolik, že podle něj vytvořil scénář a nabídl ho synovi. Ten ale tehdy teprve dokončoval práci na svém debutu; sci-fi thriller Vetřelec 3 se stal obrovským hitem a mladého Finchera vystřelil mezi hollywoodská tvůrčí esa. Otcův scénář chtěl zpracovat už v roce 1997 – hned potom, co dodělá Hru s Michaelem Douglasem. Ve filmu měl Manka hrát Kevin Spacey a Marion Davies mohla ztvárnit Jodie Foster. Studio ale nechtělo Fincherovi dát tolik peněz na černobílý film, a tak šel projekt k ledu. Až o desítky let později jej oživil zájem Netflixu, Jack Fincher už se ale premiéry nedožil – zemřel v roce 2003.