Judas and the Black Messiah a One Night in Miami jsou dva oscaroví nominanti se stejným leitmotivem, kteří ale ukazují dva odlišné přístupy, jak pracovat s nálepkou „inspirováno skutečnými událostmi“. Zatímco jeden z nich wikipedicky přeříkává to, co se stalo a těží hlavně z hereckých výkonů, ten druhý zachycuje fiktivní konverzaci čtyř známých osobností vycházející z faktických reálií a nabízí tak kreativní scénář. Jen jeden z nich má šanci získat Cenu AFA v kategorii Nejlepší film. A bohužel je to ten nudnější.
Černí panteři vs. černí panteři
Dva filmy o boji za práva Afroameričanů v USA v 60. letech 20. století nominované na několik Oscarů, dva naprosto odlišné přístupy k nálepce „inspirováno skutečnými událostmi“. Drama režiséra Shaky Kinga o životě a smrti vůdce chicagské frakce Černých panterů Freda Hamptona, Judas and the Black Messiah, má šanci získat šest Cen AFA včetně té pro nejlepší film. Konverzační režijní debut (dosud měla na kontě pouze dva televizní kousky) herečky Reginy King, One Night in Miami, posbíral oproti tomu pouze tři nominace; za herecký výkon ve vedlejší roli, za filmovou píseň a za původní scénář. Je to smutné, nicméně nepřekvapivé. I když je Judas and the Black Messiah (dále jen Judas) rozvleklá nuda, přesně takové filmy Akademie ráda oceňuje. One Night in Miami (dále jen Miami) je oproti výtvoru Shaky Kinga vlastně takový malý, nenápadný snímek, nicméně je zábavnější, svižnější a nápaditější.
Když jako filmař pracujete s příběhem podle skutečných událostí, máte několik možností, jak na to. A Judas a Miami jsou krásnými ukázkami dvou nejběžnějších. Shaka King se rozhodl jít cestou chronologického, jaksi wikipedického vyprávění, jež se navíc opírá o svědectví a výpovědi přímých účastníků příběhu, které film popisuje. Není to úplně na škodu; téma snímku je důležité a, i když se týká něčeho, co se stalo před více než 50 lety, aktuální. Tento opatrný postup dodává filmu serióznost a punc uvěřitelnosti. Shaka King nenabízí mnoho prostoru pro to, aby divák zpochybňoval, zda se to, co vidí, skutečně odehrálo, protože razítko „ověřeno“ křičí z každé repliky. Divák nemá důvod nevěřit, což je v kontextu leitmotivu snímku jistě dobře.
Hrát to na jistotu je ale dvousečné; takto věrné filmy, a Judas není výjimkou, často působí neživě, vlekle a především nedokážou pořádně strhnout, což je obrovská škoda. Daniel Kaluuya v roli Freda Hamptona je totiž naprosto vynikající a Lakeith Stainfeld, pro kterého je part Billa O’Nealla první výraznější šancí naplno projevit talent, o jehož existenci ví každý, kdo se díval na seriál Atlanta, mu zdatně sekunduje. Jejich intenzivní snaha vyhrát se z podoby se bohužel rozpouští v nudě více než dvouhodinové stopáže.
Čtyři mušketýři
One Night in Miami se ke ztvárnění reality staví trochu jinak. Kamp Powers je právem nominován na Oscara za nejlepší původní scénář, protože tento film je opravdu nádherným příkladem toho, jak se to má dělat. Powers vychází z něčeho, co se doopravdy stalo, příběh filmu je ale dílem jeho fantazie. Odehrává se na večírku čtyř výrazných osobností hnutí za lidská práva 60. let, a sice duchovního Malcolma X, boxerské legendy Muhammada Aliho, zpěváka Sama Cooka a fotbalisty a později herce Jima Browna. Ten mejdan se skutečně odehrál. Stalo se tak roku 1964, ale nikdo samozřejmě nemá tušení, o čem si spolu čtyři přátelé konkrétně povídali a jak přesně noc probíhala.
V tom na scénu nastupuje tvůrčí mysl Kampa Powerse. Scenárista vzal skutečné činy a výroky jednotlivých charakterů a další dané historické reálie a vytvořil fiktivní, přesto věrohodnou a do jisté míry určitě i pravděpodobnou konverzačku, do jejíhož středu postavil rozpor mezi Malcolmem X v době, kdy byl natolik výraznou osobností boje za lidská práva, že se bál o svůj život, a Samem Cookem, který tehdy svůj angažovaný hlas teprve hledal. Smyšlené dění večera pak postupně a logicky opět vyvrcholí v něco, k čemu opravdu došlo. V drobných detailech se Powers s realitou rozchází, v důležitých bodech je ale věrný pravdě, což je naprosto dostačující. Ochota otrocky nekopírovat skutečné události tak rozvazuje ruce kreativitě a skutečné scenáristické práci. Výsledek je o to víc obdivuhodný, že jde o teprve druhý Powersův scénář. Ten první Powers napsal k rovněž na Oscara nominovanému animáku Soul.
Miami se daří i poměrně slušně režijně ukočírovat, i když se v něm najde pár hluchých momentů. Přesto jako celek funguje o něco lépe než Judas. Existence obou filmů je opodstatněná, stejně jako to, proč jeden vypadá tak a druhý jinak. Oscary zřejmě posbírá spíše Judas, který formálně více ladí s hodnotami Americké filmové akademie. Divácky ale na celé čáře vyhrává Miami.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
