Ve vědeckém časopise Nature oznámili dne 16. května roku 1985 tři vědci z British Antarctic Survey, že nad jižním pólem zpozorovali abnormálně nízkou hladinu ozonu. Jejich objev, obecně známý jako ozonová díra, se stal hmatatelným příkladem schopnosti lidstva poškozovat zemskou atmosféru a také jedním z nejdůležitějších okamžiků v historii klimatického aktivismu.
Ozonová vrstva
Ozonová vrstva je oblast zemské stratosféry obsahující vysoké množství trioxygenu, který účinně blokuje většinu nejškodlivějšího slunečního ultrafialového záření a reguluje tak množství, které se ve skutečnosti dostane na povrch planety.
Od 70. let minulého století vědci prosazovali regulaci chlorofluorouhlovodíků, chemických látek, které se nacházejí v předmětech denní potřeby, jako jsou klimatizace a aerosolové spreje, kvůli jejich nepříznivým účinkům na tuto vrstvu. Agentura pro ochranu životního prostředí zakázala výrobu freonů v roce 1978.
Díra
Byla to však až práce Joe Farmana, Briana Gardinera a Jonathana Shanklina v časopise Nature, která konkrétně odhalila každoroční úbytek ozonu v místě nad Antarktidou. Mezinárodní společenství jednalo nezvykle rychle, možná proto, že zdánlivě náhlý výskyt "díry" v atmosféře byl tak přesvědčivým a snadno pochopitelným příběhem.
Během dvou let podepsalo 46 zemí v přímé reakci na článek v časopise Nature a potvrzující studie Montrealský protokol, v němž se zavázaly k postupnému vyřazení látek, o nichž je známo, že způsobují poškozování ozonové vrstvy.
Mezinárodní úspěch
Smlouvu nakonec ratifikovalo všech 197 členů OSN a vědci nyní předpovídají, že ozonová vrstva se díky tomu vrátí na úroveň před rokem 1980 ještě před koncem 21. století.
Relativně rychlé a jednomyslné přijetí smlouvy na celém světě vedlo bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana k tomu, že Montrealský protokol označil za "možná nejúspěšnější mezinárodní dohodu, která byla dosud uzavřena".
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Komerční článek