„Novotný je vůl,“ řekl Vladimír Škutina a dostal deset měsíců za urážku prezidenta. Dnes by šla za mříže půlka republiky – G.cz
Vyhledávání

„Novotný je vůl,“ řekl Vladimír Škutina a dostal deset měsíců za urážku prezidenta. Dnes by šla za mříže půlka republiky

Zdroj: čsfd.cz / Photo © Česká televize / Miroslav Pospíšil

Kritika a negativní protisystémové názory se v předlistopadovém režimu nenosily. Mnoho lidí za ně zaplatilo životem, jiní měli větší štěstí a schytali „jen“ pobyt ve vězení. Když v roce 1961 prohlásil Vladimír Škutina v pražské hospodě U Jelínků, že „prezident Novotný je vůl, gauner a vyložený despota,“ pravděpodobně netušil, že si zrovna zadělal na kriminál. 12. ledna roku 1962 byl Škutina poslán na deset měsíců do vězení za snižování vážnosti presidenta republiky a není s podivem, že se o zavedení podobných právních hrozeb komunisté snaží i v současnosti.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 12.1.2021, 08:00

Háklivý předlistopadový režim

Je dobře známo, že tak jako byl předlistopadový režim k určitým situacím a aspektům (například k lidským právům) slepý, na jiné situace a projevy byl zase neobyčejně háklivý. Negativní a kritické komentáře se vládnoucí garnituře nikdy nehodily, systém je v celé své velikosti jednoduše nemohl vystát. Ačkoli se jednalo o systém obrovských rozměrů a tvrdých poměrů, byl ve své podstatě neskutečně křehký a zranitelný vůči jednotlivcům, které se proto snažil diskreditovat či přímo eliminovat.

Pochopitelně všechny „morální poklesky a přestupky“ podle tehdejších standardů tvrdě potlačoval, a to mnohdy za jakoukoli cenu. Jako příklad lze zmínit významnou kritičku tehdejšího režimu Miladu Horákovou, která za své přesvědčení zaplatila životem. Komunisté se však nebáli sáhnout ani do vlastních řad. Dokladem budiž politický proces s Rudolfem Slánským. Nebáli se ani likvidace náhodně zvolených obětí, což je zase případ římskokatolického kněze Josefa Toufara.

Vladimír Škutina, populární redaktor, publicista, spisovatel a humorista, se sice na šibenici nedostal, zato v kriminále skončil hned dvakrát. Škutina celoživotně pracoval jako redaktor, publikoval v novinách, časopisech a revue nebo se podílel na tvorbě televizních seriálů. K rizikům tohoto povolání pochopitelně patří veřejné povědomí o Vaší osobě a Vašich názorech, což se nakonec stalo osudným i Vladimíru Škutinovi.

První pobyt ve vězení

Během padesátých let působil Vladimír Škutina jako filmový scenárista a spisovatel na volné noze. Podílel se například na přípravách televizního Silvestra z roku 1953 nebo na filmu Hvězda jede na jih z roku 1958. Počátkem šedesátých let absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie a začal se více věnovat redaktorské činnosti. Do křížku s režimem se veřejně dostal poprvé v říjnu roku 1961, kdy v pražské hospodě U Jelínků (pravděpodobně při debatě u piva) prohlásil: „Prezident Novotný je vůl, gauner a vyložený despota.“

Jak to tehdy bývalo, někdo hospodské prohlášení pravděpodobně slyšel, rozpoznal Škutinu a pak si pustil pusu na špacír. 12. ledna následujícího roku byl Škutina odsouzen za trestný čin snižování vážnosti presidenta republiky. Své narozeniny, které měl 16. ledna, tedy oslavil za mřížemi, a to kvůli frázi, kterou pronesl v hospodě u piva. Jak absurdně to zní. Následujících deset měsíců trávil čas nejprve v ruzyňské věznici a následně za zdmi věznice ve Valdicích.

Vězení však nebylo v tomto ohledu jediným trestem. Poté, co se dostal do sporu s tehdejším režimem, množství pracovních možností se výrazně snížilo. Po propuštění v únoru roku 1963 se tedy z publicisty stal stavební dělník, a tak tomu bylo prakticky až do října roku 1967, kdy začal pracovat jako redaktor v Československé televizi. Škutinova popularita bleskově vystřelila v roce 1968, především díky cyklu rozhovorů s názvem „Co tomu říkáte, pane Werichu?“, jež byly v průběhu roku v televizi vysílány. Následně se stal předním protagonistou a hlavní tváří protiokupačního televizního vysílání, což z něj udělalo pravděpodobně nejpopulárnějšího publicistu Pražského jara.

Vězení podruhé

Poté, co byl režim „zachráněn a ustálen“ vojenským vpádem, dostal se Vladimír Škutina do režimního hledáčku podruhé. Tentokrát za mnohem vážnější provinění. Nejednalo se totiž o hospodskou hlášku, nýbrž o veřejné protirežimní vystupování s velikým dosahem. V srpnu roku 1969 byl tedy zatčen a následně roku 1971 odsouzen na čtyři roky a dva měsíce k odnětí svobody, což z dnešní perspektivy vyznívá opravdu absurdně, když prakticky nebyla svoboda, která by se dala odejmout. Ale budiž, určitou (nízkou) mírou svobody lidé po příjezdu okupačních vojsk přeci jen disponovali, a i ta byla za názorový nesoulad Škutinovi odebrána.

Tentokrát byl do věznic v Ruzyni, Hradci Králové a Mírově poslán za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy. Během svého pobytu ve vězení podepsal v listopadu roku 1972 spolupráci se Státní bezpečností (StB), ovšem o vypovídající hodnotě tohoto „aktu“ snad ani není potřeba vést dlouhé diskuze - Škutina zrovna seděl ve vězení, přičemž do konce trestu zbývaly dva roky, veřejně kritizoval režim a doma měl ženu a jedenáctiletou dceru. Zcela nepochybně se ke spolupráci rozhodl dobrovolně a nebyl ve vězení vystavován žádnému tlaku…

Propuštěn byl až v květnu roku 1974, navíc s tříletým zákazem pracovní činnosti ve sdělovacích prostředcích. Uchýlil se tedy opět k dělnickým pracím. Tentokrát to však dospělo až k jeho emigraci do Švýcarska. Nebyla to však emigrace v tom pravém „komunistickém slova smyslu“, jelikož i v zahraničí měl kolem sebe stále značné množství agentů, podávajících hlášení o jeho aktivitách.

V zahraničí žil, pracoval a vyčkával až do sametové revoluce, po které se vrátil zpět do vlasti. Začal se opět politicky angažovat a stal se glosátorem událostí domácí politiky, a to až do doby, kdy byl zveřejněn článek o jeho spolupráci se Státní bezpečností. V souvislosti s tím se Vladimír Škutina stáhl z veřejného života až do srpna roku 1995, kdy ve věku 64 let podlehl rakovině.

Současné tendence

Pravda, dnes už je svoboda vyjadřování na úplně jiném levelu než byla kdysi, což však neznamená, že by společností nerezonovaly tendence jejího opětovného potlačení. A není s podivem, že tyto tendence mají zárodek u poslanců KSČM, která se však od svého rodiče v podobě KSČ distancuje. Distancuje se ovšem výhradně slovně, činy často mluví opačně. V roce 2016 se skupina několika desítek poslanců v čele se Zdeňkem Ondráčkem (jak překvapivé) pokusila o obnovu tohoto trestného činu, čímž by dle slov Vojtěcha Filipa došlo k „zaplnění mezery v právu“. Veliká škoda je, že se poslanec Filip nezabýval zaplňováním mezer v právu i před listopadem 1989.

O dva roky později vyjel do boje se svobodou slova i komunistický poslanec Leo Luzar, který se dle svých slov rozhodl „zvednout ten prapor a jít do toho znovu“. Práva a náležitosti demokratické společnosti si pravděpodobně spletl s výpadem kavalerie ve středověké bitvě. Kritika je bezpochyby zapotřebí stejně jako souhlasné názory. Nejlepším řešením je pochopitelně vždy slušná diskuze s co nejmenší mírou hanlivých výroků. Přesto si to někdy situace žádá - a jindy zase méně. Hrozit však občanům trestným činem není ideálním řešením. Pokud se totiž například prezident chová jako hulvát a někdo o něm prohlásí, že je hulvát, prevencí by měla být především střízlivá reflexe prezidenta a případná změna chování. Nikoli vězení, jako tomu bylo u Vladimíra Škutiny. Urážky nebo třeba hanopisy navíc žijí vlastním životem. Jsou-li na místě, pak jsou obecně přijaty a jsou-li nemístné, vypoví toho víc o autorovi než o osobě, na kterou míří. Navíc nechceme, aby ve vězení skončila půlka republiky, protože dnes už nadává každý na každého. Ne snad, že by to mělo být standardem. Faktem to ovšem je.

Podobné články

Doporučujeme

Další články