Jak to mluvíte, chlapci?

Během první světové války se obě strany potýkaly se stejným problémem – ať vymyslelo jejich šifrovací oddělení sebelepší a sebekomplikovanější šifrovací jazyk, dříve nebo později se nepříteli podařilo objevit klíč k jeho rozlousknutí. A jak válka pokračovala, podařilo se německé armádě vypilovat k dokonalosti dešifrování britských i amerických vojenských kódů, což se v kombinaci s perfektní znalostí angličtiny ukázalo jako fatální komplikace pro spojenecká vojska. A jelikož byly komunikační technologie včetně rádia teprve v plenkách, nic nebránilo Němcům v tom, aby si bez větších komplikací naladili vojenskou frekvenci či napíchli spojenecké telefonní linky. Ale pak, jak už to v takových případech bývá, zasáhla náhoda a americkým vojákům se ze dne na den podařilo najít neprolomitelný kódovací jazyk, ze kterého si německé vojenské velení mohlo trhat vlasy zoufalstvím.

Někdy v říjnu roku 1918, několik týdnů před koncem války, zuřila jedna z posledních velkých ofenziv na západní frontě. Během ní zaslechl kapitán Lawrence z americké 36. pěší divize dva své vojáky, kteří si povídali v pro něj naprosto nesrozumitelném jazyce – když se pak těchto dvou mužů, kteří se jmenovali Solomon Louis a Mitchell Bobb, zeptal v jaké řeči to mluví, odvětili mu, že se jedná o jazyk indiánského kmene Čoktů, jehož jsou oba členové. V tu chvíli dostal kapitán Lawrence geniální nápad – když tomuto jazyku, který zněl naprosto odlišně od čehokoliv, co kdy slyšel, nemohl rozumět on, tak mu dozajista neporozumí ani Němci. Během několika hodin se mu podařilo v jeho praporu najít dalších 8 indiánů z kmene Čoktů, a tak se rozhodl je využít ke svému plánu – s muži sepíše v angličtině kódovanou zprávu, kterou následně přeloží do čoktštiny a poté ji jeden z indiánských vojáků přes telefon pošle svému čoktskému kolegovi. To se neobešlo bez menších komplikací, jelikož čoktština neměla výrazy pro většinu vojenských slov – namísto kulomet se tedy říkalo „malá puška střílí rychle“, dělostřelectvo se zase přeložilo jako „velká puška“ a namísto slova prapor se říkalo „kukuřice“. První pokusy zaznamenaly fenomenální úspěch, jelikož se Němcům po napíchnutí ozývaly ze sluchátek naprosto nesrozumitelné zvuky. Takže se mezi německými vojáky začaly šířit zvěsti, že Američané vynalezli přístroj, který jim dovoluje mluvit pod vodou.

Na statečné indiány se zapomnělo

Velení amerických expedičních sborů se tento nový způsob komunikace zalíbil a v následující bitvě 26. října 1918 bylo nasazeno na 19 čoktských vojáků, většinou z Oklahomy, kteří značně přispěli k vítězství amerických vojsk v poslední velké ofenzivě na západní frontě. Plukovník Alfred W. Bloom, který velel 142. pěšímu pluku, tehdy poznamenal, že během necelých 24 hodin se díky nerozluštitelným zprávám podařilo zcela obrátit průběh bitvy, jež nakonec skončila výrazným vítězstvím amerických vojsk.

O pár týdnů později, 11. listopadu 1918, bylo uzavřeno příměří a první světová válka skončila. Takže se od čoktského šifrování upustilo a dlouhá léta se o hrdinných indiánských kodérech nevědělo, jelikož jim armáda pod hrozbou trestu zakázala o tomto vojenském tajemství mluvit – nicméně, ve vojenských kruzích se o využívání indiánských jazyků vědělo a během druhé světové války byl jazyk kmene Navajo hojně užíván jako kódovací jazyk během války v Tichomoří.

Až v roce 1989 ocenila francouzská vláda čoktské vojáky Národním řádem za zásluhy jako poděkování za pomoc ve válce – nakonec v roce 2008 podepsal americký prezident George W. Bush zákon, jenž přiznával zásluhy všem indiánským kodérům, kteří napomohli vítězství v obou světových válkách.

GALERIE Šifrovací jazyk indiánského kmene Čoktů

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

A tady si přečtěte o nacistickém architektovi Albertu Speerovi.